Pouť, která je svědectvím víry a obrácení 6

Čtvrtek 12.10.

etapa: MONOTÓNNÍ
Ráno vstáváme a říkám Enricovi - dnes to bude krátké, 30 km.
Nemusím spěchat. Ještě udělám Bikavu.
Pojíme trošku chleba a nutelly a Enric vyráží do Carrion.
Já jdu asi v 8,15 za ním.
Je frišno - moc to není na kraťasy (později se dozvím, že byli 4°C).
6 km do Carrionu uběhne celkem rychle podél cesty.
Po Carrionu se vydávám na jednu z nej etap - viz Katka.

Je to dlouhé
2x se zastavím, trošku čokolády ...
Voda, a jde se dál 16,5 km.
Různě se předbíháme a dobíháme.

1 člobrdík mi tvrdil, že Česko je vlastně skoro Německo ... no teda dík.
Věž na hřbitově prozradila Calzadillu.
Jako všichni zamířím do baru a poručím si své první café con leche.
Dorazí kromě jiných poutníků i Enric.
Mezi poutníky je i Rakušanka - mluví česky. Je od hranic (České Velenice). Oba jsme mile překvapeni.
Projdu Lédigos - útulek je zamčen.
Fotím palomar -holubník.
Terradilllos - osvobozuji nohy z botů.
Tak prý jsem v polovině cesty.

Dohnal mě Enric - poslední kilometry půjdeme spolu - zůstává v sandálech.
Ze San Nicolás, kde odpočíváme, je to „jen" 7 km.
Opouštíme Palencii, poprchává  - lehce.
Do Palencie s deštěm, z Palencie - s deštěm.
Enric povídá o své mamince.
Vidíme Sahagún. Můžeme jít přímo nebo po staré cestě do Santiaga - volíme delší (Enric to komentuje: 2 postele v nebi).
Díky tomuto rozhodnutí bloudíme a brodíme kanál.
Poslední metry si děláme srandu ... téměř pořád. Jsme úplně hotoví.
Útulek je udělaný ze starého kostela Nejsvětější Trojice - 500 Pst.

Jdu hledat kostel, kde je mše svatá => Je to domov důchodců a jsou to řeholní sestry. Domodlím se breviář.
Už když se domodluji, tuším něco ve vzduchu.
Jdu koncelebrovat: mše je s nešporami slavnosti. No dobře, ve španělštině.
Při Gloria mi začíná být špatně.
Evangelium nemám sílu sledovat.
Při přímluvách: studený pot, brnění v rukách.
Při prefaci jsem úplně hoťový. Skoro odcházím.
Pán mi to pomohl vydržet. Ale stálo to za to...
Uf. Hypoglykemie. Hodně námahy, málo přísunu energie.

Po mši sympaťačka Francouzka z druhé lavice je tady 2. den pro potíže s žaludkem. Kupuji chleba.
Francouzka mě zve na rýži, od Španělů dostávám rybičky - svou konzumuji jen cibuli.
Pak si ještě uvařím horký sladký čaj - a jdu spát. Spí se mi super.

Pátek 13.10.

Etapa ZAPOMNĚTLIVÁ
Ráno 6,00 - jdu se modlit a uvařit si čaj. Vše je v pohodě. Chléb a nutella, čaj. Super...
Balím se. Enric vyráží dříve. Pozdravím Francouzku Španěly z Madridu a jdu.
Bercianos del Real Camino.

10,05 - Ermita de Nuestra Seňora de Peralos
Berciano - fotím stařičkého poutníka, který v celkem chladném ránu jde jen v triku s krátkým rukávem.
Fotím pastýře, kupuji si novou náplast na nohy.
Cesta celkem ubíhá - když tu si asi ve dvě hodiny uvědomím, že jsem neviděl v batohu breviář.
Po příchodu do Reliegos prohledám batoh - a doopravdy není.

Telefonuji do Sahagúnu - alberque je zavřený do 16,00.
Protože Reliegos je mimo komunikaci, rozhoduji se jít do Mansilly. Seňora mne těší, že ho možná s credencialem pošlou po nějakém cyklistovi do Leonu. Po cestě do Mansilly jsou důležité dva momenty:

1)Vím, že to musím odevzdat Bohu
2)Cítím, jak málo umím důvěřovat a tak volám: pomoz mé malé víře

V Mansille se dovolám do Sahagúnu. Zpráva je potěšující: Breviář jede do El Burgo Raneros (15 km zpět). Jestli tam nebudu, bude zítra v Leonu v útulku u katedrály.
Rozhoduji se půjčit si od někoho kolo. Ptám se: a první člověk, kterého se ptám, má můj breviář - v MANSILLE. (Chápu Ježíšovu otázku: Tak málo mi důvěřuješ?)
Připomenu si uzdravení 10 malomocných a přinutím se jít co nejdřív pomodlit se malou horu.
Nádavkem mě bratři Španělé hostí makarónama.
Večer jdu na mši svatou do místního kostela. Bohu díky!