JSME OSTRAVA

Nedávno (28.9.) byl v sloupku na umlaufovinách uveřejněn článek Jany Němečkové nazvaný JSOU OSTRAVA.

Kromě svérázného popisu problematiky ostravského regionu žurnalistickým žargonem (je třeba ocenit, že si dala práci s provázáním prokliky na různé zdroje), jste se mohli dočíst také adresného útoku: Prošla jsem osobní webové stránky a blog našich církevních představitelů. Možná jsem špatně hledala, ale pár dní po stávce v Ostravě jsem našla pouze nové články o církevních restitucích. Proč mlčí? Možná proto, že církev má už některé problémy vyřešené. (28.9.2013)
Přiznám se, že mne to nadzvedlo ze židle u počítače a dvakrát jsem smazal reakci, kterou mi ostravský žargon nabízel, abych ji neodeslal.
Proč? Snad proto, že jsem den předtím jako „církevní představitel“ byl v Ostravě na náměstí SNP a mluvil jsem ke shromážděným i přihlížejícím jen chvíli před tím, než se extremisté shromáždili o pár desítek metrů dál, aby se následně vydali do boje s policií v útoku na jednu z ubytoven situovanou v Ostravě – Jih.
V souvislosti s neklidem také Biskupství ostravsko-opavské aktuálně realizovalo výstavu „I Romové jsou Boží“, jež poukázala na postoj církve ohledně důstojnosti lidí bez rozdílu barvy pleti či etnického původu. Stálo by za to, aby si autorka znovu udělala výlet a mluvila s těmi, kterým byla svěřena odpovědnost za aktivitu v této oblasti (ať již se mnou, biskupským vikářem pro pastoraci, nebo s členem pastorační rady diecéze P. Jiřím Cahou, SDB, jenž se dlouhodobě angažuje v romské problematice). Pokud si někdo myslí, že mediální aktivita je směrodatnou formou hodnocení postojů a činnosti církve, pak si myslím, že by měl zvážit hledisko pravdivosti.
Co se týká protestu horníků, který reagoval na situaci kolem dolu Paskov, pak musím podotknout, že otázka sociálního smíru nemá jednoduchá řešení. Je v kompetenci nejen majitelů, ale také státního aparátu, který si musí uvědomit spoluzodpovědnost za situaci, která zde nastává. Neprožíváme takové události poprvé a souvisí s celkovou restrukturalizací regionu, jenž byl socialistickým „ocelovým srdcem“ republiky. Víc než na brněnsku, kde autorka žije, si uvědomujeme, že celkově tato situace se týká celé místní církve, nejen jejího pastýře. A to proto, že JSME OSTRAVA!!!
Mluví-li náš biskup s zainteresovanými lidmi na toto téma bez mediálního humbuku, pak nelze než říci, že koná právě to, co mu náleží. Je opravdu smutné sledovat, jak si někdo přisvojuje právo hodnotit správnost jeho jednání. Je mi líto, že nemáme dokonalé PR a že ani já, jako jeden z církevních představitelů, nemám potřebu zveřejňovat své aktivity na internetu, možná by ubylo mediálních útoků.

Povzdech paní Němečkové nad kostelem sv. Petra z Alkantary v Karviné – Dolech a nad tím, jak společnost OKD vyřešila následky své důlní činnosti (!), jen zvýrazňuje mediální zkreslení, jehož se (záměrně?) dopouští, jen aby si rýpla do místní církve.
Možná neví, že na pravidelné bohoslužby do tohoto kostela přichází tolik farníků, že by leckterá farnost v Čechách byla nesmírně spokojená a že místní farní společenství patří mezi ta živější.
Možná neví, že celý unikátní projekt souvisí mj. s tolik potřebnou restrukturalizací regionu, neboť rozvíjí např. turismus. Tato kulturní památka je hojně navštěvována, a tím dává zaměstnání konkrétním lidem, kterým tak pomáhá v jejich sociální situaci. Nehledě na to, že technicky jde o unikát (pokles v důsledku důlní činnosti o 37 m) a že novější farní kostel v historické Karvinné důlní činnosti podlehl.
Spoluúčast farnosti a diecéze na záchraně kostela taktně paní Němečková nezjišťuje a nezmiňuje, neboť by snad mohlo někoho pohoršit, že zde církev investuje do záchrany kulturního dědictví pro budoucí generace. Již několikrát se ocitla místní církev ostravsko-opavské diecéze v aktivistickém hledáčku paní Němečkové a pohled byl podán negativně. Nevím, zda jí máme být vděčni, či nikoli, alespoň jsem však z posledního článku pochopil, že má na náš region citovou vazbu.
Kdyby se chtěla o naši diecézi dále hlouběji zajímat, pak nabízím například případ zavřeného farního kostela ve Vrbně pod Pradědem, který byl uzavřen díky neochotě města spolupodílet se na zajištění bezpečnosti svých občanů a ostatních turistů navštěvujících tuto kulturní památku, jíž se město jinak tak rádo pyšní.  
Třeba se díky její aktivitě najdou dárci, kteří pomohou cílové částky dosáhnout, aby mohl tento chrám nadále sloužit nejen farní obci, ale také kulturnímu životu, jak tomu bylo doposavad.