Procitání

Ještě dříme jitra nach
ve hvězd křehkém větvoví.
Kohout ve tmy sutinách,
zelený a nachový
jako jeřáb v šeru cest,
duše volá z kobky těla.

Krví rozlila se zvěst,
křídla chval se nezachvěla:
Petr, zapřev, ještě dříme.
Procitli jsme. Nevzbudíme
bratra viny své a spáče,
jenž snad ve snu s námi pláče,
ale možná odpočívá,
zaklet v zapomnění zdiva.

Procitlo-lis nejdříve,
zaúpění ohnivé,
oblec roucho naděje!
Kohout zpívá. Zahřeje
v srdci tmu ten výkřik zory,
úpěnlivý, dravý, chorý,
píseň jako živá rána
v opuštění rozeklaná,
zastíní-li křídly chval
křišťálový tribunál
Petru, který přece vstal?

(Bohuslav Reynek, Setba samot, I/Podzimní cesty, 1936)