9. 11. 2011 – 31.den, 20.etapa VP

Svátek lateránské baziliky.
San Pedro de Rozados – Salamanca

Ráno je pomalé (jako obvykle), možná ještě pomalejší. Nad ránem asi sprchlo. Po nebi se honí mraky. Jako v duši. Odcházím po 9. hodině. Na snídani bylo kromě trojité kávy a sladkého ještě něco málo z ledničky, jen jsem netušil, co otvírám. Tuňák v olivovém oleji.
Po chvilce zda jdu správně, pokračuji. Za 5 minut, možná déle, si uvědomuji, že jsem nechal mobil s nabíječkou v zásuvce. Tak z5. Potkávám téhož staříka a ukazuji na hlavu, že jsem něco zapomněl. Směje se - „la cabeza!!!"
4 km do Merille jdou poměrně rychle, neboť za mnou se blíží černý mrak, který visí až k zemi. Z toho by mohlo být hodně mokro. Závodím s ním, jestli domů v Merille dosáhnu dříve, než spustí déšť. Podařilo se. Sedím v baru a popíjím kafe. A ono ne a ne začít déšť. Tak dopiju a vydám se na cestu. Pláštěnka v pohotovostní pozici (na batohu a srolovaná za krkem). Cesta je úplně obyčejná. Občas ji přeruší branka. Neprší,ale fouká vítr, takže pláštěnka plácá jak utržená plachta. Vítr chvíli fouká zboku, chvíli zezadu. Nespěchám, ale nechávám cestu plynout.
U statku mi to vychází na Angelus. Krávy leží a přežvykují.
U odbočky na MIRANDA DE AZÁN koukám do průvodce, že je to pořád ještě dost daleko. Nepřekvapuje mě to.
Přemýšlím nad zvířeným prachem nitra. Co s tím? Asi v tuto chvíli nic. Sebepřijetí neznamená vždy vyřešení věcí, že? Ale na druhou stranu je fajn věci vidět a pojmenovat. Uvědomil jsem si, že poslední rok strašně málo zpívám. Jako teď na Camině.
„Je to chůze po tom světě..."zní spirituál. „ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek."
„Kráčel krajem poutník, šel sám..." :-) Písnička ze života a o životě.
Táhlý výstup k výhledu na Salamancu. Je to místo TESO de Alteajada, místo bitvy u Salamanky v roce 1789.
Odpočívám a, ač ve větru, větrám nohy... :-) „větu větru se rtu setru", zpívá Radůza.
Přitáhnu i levou botu – zda to noha snese.
Salamanca je velká. Nezdála se z dálky ... :-)
Sleduji šipky až k mostu přes Río TORMES. Pěkný i se siluetou.
Občas padnou kapky.
Šipka mě splete a bloudím. Už opravdu prší.
Potřetí se ptám, ulici nikdo nezná.
Huerta de Calixto? Směřují mě pořád dokolečka.
Až jsem si nakonec všiml jedné uličky. ÁÁÁ, tady to je.
Zavřeno, ale aspoň vím, kde to je. Právě se chci odebrat pryč a najít skrýš před deštěm, když přicházejí hospitaleros – kvůli počasí o hodinu a něco dříve. Proto jsem musel bloudit... :-)
Další překvapení. Je tady Veronika, poznal jsem to podle batohu a řekla mi to hospitalera.
Uvařím si instantní polévku (tu ne ideální, španělskou). Kafe a čaj.
Pak přichází Veronika a Jean Philippe. Sedíme, povídáme. To je dárek! Můžeme si popovídat o zkušenosti Caminy, rozloučit se. Odlétá zanedlouho do Ameriky za přítelem.
K večeru jdeme do města, využíváme chvíli, kdy neprší. Jean Philippe, který Salamancu zná, nám ukazuje občas něco zajímavého (např. kosmonauta, Casa de Conches, Plaza Mayor apod.)
Pak jdeme na tapas. Bizarní je to, že Jean Philippe si dá pivo a já s Veronikou červené víno. Jak tak sedíme u barového stolku, J.P. se ptá jak to, že jsem knězem... Pak trochu povídá o sobě. Měl vynikající práci u velké TV společnosti, měl ji dobře placenou, ale pak o ni přišel. Absovoval Caminu, byl na pouti v Římě (pěšky) a říká, že se v jeho hlavě něco převrátilo. Byl materialista a teď není. Šlo mu o postavení, majetek, úspěch. Teď je to o smyslu života. Váží si maličkostí...
Smějeme se tomu, že jsme udělali stejnou hloupost. On dopadl daleko hůř. Taky si četl v průvodci a zahučel do příkopy – rozbité brýle, odřený na obličeji... Jako já v Méridě.
Když se zvedáme, Veronika chce za všechny zaplatit, tak to se netrefila, s J.P. Máme stejnou chlapskou hrdost. Vychází nás to každého na 5€, což bylo v pohodě.
Rozloučím se s nimi a jdu ještě stáhnout maily. Pozvánka od Ireny do rádia na předvánoční povídání. Jemně odmítám, i když ... uvidí se.
Prší. Než dojdu do albergue, jsem trochu promoklý. Hospitalera chce sušit v secatoře, ale já říkám, že to uschne samo.
J.P. už leží ve spacáku, Veronika je ve sprše. Já ještě sbalím NetB, jdu se modlit, napsat pohledy, ...
Ráno v 8:00 se opouští albergue. Tak kolem 23:00 hod jdu spát. Je horko a ač spíme při otevřeném okně, melu sebou o 106.
---
Nešel jsem hledat mši svatou kvůli posezení s přáteli. Co s tím? Ambivalentní skutečnost nebo za tím vnímat skutečnost hlubší? Ukládám to v sobě jako jednu ze zkušeností Cesty.

Fotky z dnešní etapy:
https://www.signaly.cz/fotky/51001

Odkaz na pěkné Veroničiny fotky z části Caminy, kterou prošla: 
https://picasaweb.google.com/102181078767199583952/CaminoMozarabe2011ZafraSalamanca?authuser=0&feat=directlink

1€ kafe (Merille)
5€ tapas a víno
4€ pohledy
5,20€ známky
5€ albergue (donativo)