25. 11. 2011 – 47.den

San Cristovo de Cea – Castro Dozón

„Vin se mi nakupilo nad hlavu, tíží mě jako přetěžké břímě“ (Ž 38,5)
„Pane, ty víš o každé mé touze, mé vzdychání ti není skryté.“ (Ž 38,10)
„Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, ty vyslyšíš, Pane, můj Bože.“ (Ž 38,16)
„Pospěš mi na pomoc, Pane, má spáso.“ (Ž 38,23)

Po brzkém vstávání stejně nevycházím dřív jak v 9:00. Jednak se rozednívá až po osmé hodině, jednak jsem se jal na poslední chvíli rovnat rozházené noviny, letáky apod. Trpím úchylkou „pořádku“ a představy „jak by to mělo být“ … a navíc se mi nechce chodit. Byť 20 km není tak hodně. Třeba nenajdu cestu na Oseiru a půjdu cestou kratší :-).
Nikoliv, dnes nebloudím, jdu „najisto“ díky pozornějšímu čtení průvodce.
Potkám staršího pána se psem. Pes mě očuchá a pán povídá na dálku „no tocar, no tocar“. Dyť já se ho nebojím :-), když ho poškrábu na krku, málem mě rafne. Aha! To nebylo „neboj se“, ale „nechytej na něho“. Pán na mě něco v galicijštině srdečně povídá. A cosi, že jsou dva a že taky je hodný, ale nesnáší drbání v srsti. Potkám dalšího pána ... že by myslel tohoto? Ne. Za chvíli je tu druhý vlčák. S úctou mu povídám: „běž potvoro“.
Je krásně. Po chladném ránu se notně oteplilo.
Jdu lesem.
Samota, na které pasák žene krávy.
Pořád do kopce. Na vršku si dám pohov.
Potom přes El Río štráduju do Oseiry. Modlím se růženec.
Klášter je impozantní. Některá otevřená okna svědčí o tom, že cisterciáci jsou doma. :-)
Srdečně se zdravím s bratrem fortnýřem. On na mě anglicky, já na něj českošpanělsky. Má krásný úsměv, pevný stisk ruky … dýchne na mě (romanticky) krása člověka.
Je 11:20. V obchůdku s klášterními produkty si koupím brožuru o klášteře, vstupenku na prohlídku (začíná ve 12:00) a dvě drobnůstky. Pak jdu na kafe.
Ve 12:00 nás mladá paní provádí klášterem. Je nádherný. O Oseira by se dalo psát a psát. 50 minut uteče jako nic. Respektuji zákaz fotografování a mrzí mě, že si v tom kostele nezazpívám.
V jednu hodinu sedím nahoře nad klášterem u kříže a přemýšlím o řádu, o tom, jak 4 bratři založili klášter, o životě... Zvon zve bratry k modlitbě. Já se po chvíli zvedám a jdu dál.
Různost povolání.
Cesta vede do kopce, z kopce, do kopce... Místy kamenitá, místy trnitá, zablácená, pod vodou, někdy příjemná. Jako život.
Přemýšlím o konci cesty. Kým jsem? Jsem tentýž jako na začátku a přece jiný. Konce etap jsou někdy nejtěžší. Pořád musím jít. Cíl je důležitý...
Modlitba. Řád. Neznatelná proměna. Práce na sobě. Práce.

Gouxa. Musím zastavit, sundávám boty, odvazuji obinadlo.
Konce etap jsou těžké.
V San Martín vidím jednu plačící dívku a druhou, jak ji utěšuje. Není dobré, aby byl člověk sám.

Do Castro Dozón jdu po N525. A cesta bolí. Konce etap jsou opravdu někdy nejnáročnější.
Čeká mě útulek par excelence. Ubytuji se a jdu na nákup. Kostel mi skýtá možnost objevů. Dostávám se až ke zvonům. :-)

Po návratu se sprchuji a začínám vařit.
Hospitalera mě zaregistruje, orazítkuje (jak velká je moc razítka!).
Večeřím špagety, boloňskou omáčku, papriku, víno...
Svět je dobré místo k životu. A přece mě „pronásleduje“ myšlenka na odchod ze života (srv. modlitba se čtením, sv. Cyprián – De mortalitate).
Únava a víno mi poměrně brzy zavírají oči. Takže jdu do dormitoria, které je kupodivu vyhřáté zapnutým calefactorem (je hlučný, tak ho vypínám) a kolem 22 hodiny jdu spát.

Fotky dnešní etapy:
https://www.signaly.cz/fotky/51260

5€ albergue

9,50 monasterio Oseira
vstup 3€
brožura 4€
křížek 1€
pin mnich 1€

8,70€ potraviny
papriky 0,80€
olivy 0,90€
omáčka 1,30€
kafe 1,00€
mléko 0,80€
džus 0,90€
bacon 1,00€
víno 2,00€