Rozloučení_třetí část

Třetí - předposlední - čtení z poslední kapitoly knihy Carla Caretta "Hledal jsem a nalezl jsem"

Neprosím tě, abys mi nepůsobila bolest, protože mi vzpomínka na smrt mého bratra Ježíše pomůže zůstat tiše a přijmout všechno, co mi přineseš.
Poprosím tě, abys měla soucit s mou slabostí.
Poprosím tě, abys nečinila rozdíl mezi mnou a všemi mými bratry, kteří umírají v bolestech.
Poprosím tě, abys mi pomohla zapomenout na všechny hříchy a dala mi odvahu věřit v Boží milosrdenství.
Poprosím tě, aby sis pospíšila; ano, o to tě poprosím.
Ale především tě poprosím, abys mi neprodleně dala svou lásku.
Tady na zemi jsem už všechno opustil. Zůstaly mi jen tři věci, které jsem se snažil žít: víra, naděje a láska (1Kor 13,13).
V té první jsem snad maličko uspěl. Věřit se mi vždycky líbilo, měl jsem rád velké riziko, které víra s sebou přináší, a byl jsem šťasten, že na tuto vzácnou kartu dokážu vsadit vše.
S nadějí to bylo snazší, protože jsem po matce zdědil její nezničitelný optimismus, její chuť žít a zpívat.
Ale láska? A láska k bližním?
V ní je má slabina.
V lásce jsem toho mnoho nedokázal. To málo, co se mi podařilo, stačilo sotva k tomu, abych začal alespoň tušit, jak veliká může být blaženost služby a úplné sebedarování.
Neslýchaně silná slova apoštola Pavla: „A kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (srv. 1Kor 13,2) mi vždycky působila trýzeň a já jsem kvůli nim míval v očích i slzy.
Bůh mi však v mé nekonečné neschopnosti milovat zjevil, co je to Boží bláznovství.
Roztrhl temnotu mého sobectví oslnivým bleskem své lásky.
Jaký kontrast je mezi ubohou láskou člověka a bláznovstvím lásky Boží!
Jak jsem trpěl ve tmě svého racionálního způsobu posuzování všech věcí!
A přitom jsem tak jasně viděl „nouzový východ“, který mne mohl zachránit: bláznovství lásky!
Neuměl jsem ho však otevřít, bránil mi v tom strach, že všechno ztratím. Ano, opravdu jsem si myslel, že když sám sebe daruji... o všechno přijdu!
A zatím bych byl všechno získal!
Tak jako ty, Ježíši, na Kalvárii!
Já jsem však nebyl ani schopen prosit jako svatý František na hoře Verna:
„Pane Ježíši, prosím Tě, abys mi ještě před tím, než zemřu, daroval dvojí milost: za prvé abych byl tak silně, jak to jen bude možné, ve svém duchu a na svém těle pociťoval všechny bolesti, které jsi Ty, sladký Ježíši, zakoušel v hodinách svého přehořkého Utrpení.
A za druhé abych tak silně, jak jen budu moci, cítil ve svém srdci onu nesmírnou lásku, kterou jsi Ty, Syn Boží, tolik miloval nás hříšníky, že jsi pro nás snášel své utrpení.“
Ne, můj Bože, toho jsem schopen nebyl.
A právě proto si přeji zemřít.
Abych se konečně, zasažen Tvým Duchem, stal v okamžiku bláznem.
Abych překonal bariéru své nepřekonatelné omezenosti.
Spoléhám na to, že vše, čeho jsem nebyl schopen tady na zemi, dokážu o svých velikonocích, kdy do mého bytí konečně vstoupíš Ty a spálíš je svým ohněm.
Jakým zdrojem radosti je pro mne, Pane, Tvé bláznovství  lásky! Když pomyslím na to, že je předáš i mně, začínám tušit, že podstata Tvého království spočívá v přechodu od lidského k božskému, na který nás připravuješ, a zakouším něco z oné radosti, jež pramení z možnosti žít věčně s Tebou.