Rozloučení _první část

Když jsem si připravoval kázání na pohřeb, sáhl jsem po knize s poutavým názvem "Hledal jsem a nalezl jsem" od Carla Caretta. A poslední kapitola mě opět (jako už vícekrát) dostala, proto vám ji v několika pokračováních nabídnu. Možná v textu něco občas zvýrazním, tak se nezlobte.

Čas se nachýlil, mezi žalmy je jeden, v němž stojí psáno: „Počet našich let je sedmdesát roků; jsme-li při síle, pak osmdesát." (Ž 90,10).
To je přesně můj případ, a já se proti tomu nebouřím.
A chcete-li slyšet pravdu, pobyt na tomto světě mi už nemá co říci, a třebaže vím, že dar života je velký dar, vím také, že dar smrti je větší.
Nedivte se mým slovům. Znějí možná podivně, ale je to jen zdání.
Mnohokrát jsem vám v této knizeřekl, že věřím v Boha a že jsem úsilí o tuto víru zasvětil celý svůj život.
A právě ve víře jsem dospěl k závěru, jímž bych nyní rád zakončil tuto knihu o své víře.
Není pochyb o tom, že Bůh učinil veliké věci; vyznáváme to ustavičně při svých liturgických shromážděních: „Stvořil nebe i zemi“, a to není zrovna málo.
Stvořil hvězdy a volá je jménem (srv. Ž 147,4).
Stvořil člověka a chce mu být Otcem.
Stvořil nebeské království a nás určil pro ně.
A mezi tolika dobrými a krásnými věcmi, které stvořil, je jedna nadmíru krásná. Je to smrt.
Když něco takového slyšíme poprvé, vyrazí nám to dech, anebo přinejmenším ohrneme nos.
To proto, že ještě nevíme, o čem je řeč.
Chcete objasnění?
Zajděte některého slunečného dne do nějakého domova důchodců, na místo, kam zhýčkaná láska tolika dnešních synů a dcer odkládá své staré rodiče.
Co vás tam napadne?
Jakou myšlenku vám vnukne pohled na tolik pokřivených údů, vyhaslých očí, na tolik viditelného utrpení?
Mne napadá jen jedno:
„Ó blažená smrti, přijď, přijď, přijď.
a neprodlévej.“
Vím, že ti nejzbožnější z vás teď namítnou, že i jeden jediný den takového života má velikou cenu, neboť jím lze doplnit „to, co ještě chybí Kristovu utrpení“. Vím to, sám tomu věřím a už dnes přijímám všechno, co mi Bůh určí.
Vím to!
Mé myšlenky však už směřují jinam, a vy mi to nemůžete vyčítat.
Přišel jsem na to, že mezi tolika krásnými a dobrými věcmi, které Bůh stvořil, je jedna, která není méně krásná než jiné, která naopak je překrásná: smrt.
Proč o ní říkám, že je krásná?
Protože mi umožní začít znovu od začátku, protože díky ní uvidím „všechno nové“.
V žádném jiném okamžiku neporozumím tak dobře tomu, co stojí v Písmu: „Hle, všechno tvořím nové.“ (Zj 21,5)
Nemiluji smrt, protože mne připraví o poslední síly; miluji ji proto, že „všecko tvoří nové“.
Vidím-li před sebou slintavého roztřeseného starce, snažím se představit si jej v těle šťastného dítěte. A dívám-li se na ženu, jež své stáří, které jí přineslo ošklivost a zpustošilo její tělo, prožívá jako tragédii, vynaložím všechnu svou fantazii na to, abych ji v duchu spatřil jako mladou dívku, běžící rozkvetlou loukou vstříc své lásce.
Miluji smrt, protože mi znovu daruje život.
Miluji smrt, protože věřím ve vzkříšení.
Neboť to mi samozřejmě má co říci!
Nač by mi bylo všechno úsilí věřit, nač by mi byla má naděje proti vší naději, kdybych v tomto okamžiku přijal nicotu, nebo ještě hůře strnulou nehybnost či sklerózu času?
Já ji však nepřijímám a říkám, ba křičím: „Věřím v život věčný!“
Věřím ve své věčné tělo nesmrtelného dítěte.
Věřím, že se rozběhnu vstříc svému Bohu jako malý chlapeček, tak jako jsem běhával jako blázen naproti svému otci, který na mne čekával před školou, aby mne vzal na procházku po loukách lemujících břehy Pádu.

(pokračování zítra)