Výjimečné dítě
40 let po blahořečení malé světice Marie Goretti (svatořečené w r. 1950), Církev prohlásila za blahoslavenou další italskou dívku proto, že zvolila raději smrt než hřích.Takové hrdinství se nerodí na počkání. Je korunou velkorysého života, stálého sebezapření, a to vše opřeno o hlubokou zbožnost. Takový byl život naší hrdinky.
Pierina Morosini se narodila 7. ledna 1931 v Fiobbio, nedaleko Albino v diecézi a oblasti Bergamo (Lombardie). Byla pokřtěna druhý den po narození, jak to tehdy bylo zvykem v křesťanských rodinách. Jej otec Rocco Morosini, byl nočním strážným v jedné z místních továren. Její matka Sara Noris se věnovala rodině čítající devět dětí. Pierina byla nejstarší. Rodiče byli horliví křesťané i snbažili se předat víru svým dětem. Často se v rodině spolu modlili. Maminka vedla děti k modlitbě, zvláště za to, aby obdrželi milost raději zemřít než urazit Pána. Po biřmování, ve věku 6 let, Pierina chodila denně do kostela, i když teporebve po roce přistoupila poprvé ke svatému přijímání. Ceseta tam neexistovala, pouze stezka pro muly se vinula v horách skrze kaštanový les. Cesta do vesnice trvala víc jak půl hodiny Musela vstávat kolem páté hodiny ráno, aby se mohla zúčastnit mše svaté, která začínasla v šest hodin. Domů se vracela na snídani a znovu se vracela do vesnice, aby v 9.00 byla ve škole.
Ve svých 4 letech neznala pouze„Otče náš" a „Zdrávas Maria", ale také úkony víry, naděje a lásky a také Desatero. I když modlitby trvaly dlouho, Pierina se nikdy jimi necítila unavena.
Když děti odrůstaly, brávala je Sara všechny ráno do kostela. Bylo třeba mít hodně odvahy, aby to v té době dělala, a přesto se nevzdalovala současnosti!
Pierina nikdy nezahálí. Podobně jako Marie Goretti byla pro své sestry a bratry druhou mámou. Pomáhá s domácími pracemi, v kuchyni, často šije nebo plete. Když maminka odcházela do města na nákupy, Pierina jí chodívá naproti, aby jí pomáhala nést tašky. Dítě, které slouží příkladem. Její maminka říká, že si nevzpomíná na neposlušnost Pieriny nebo že by odmlouvala příkazům, které dostala. Vzpomíná, že o ní říkávala: „Mít takovou dcerku, to je Boží milost!"
Pierina byla nejlepší žačkou třídy, nejen v náboženství, ale také v ostatních předmětech. Její učitelé jednohlasně potvrzují, že měla výjimečné nadání. Ani doma ani ve škole není důvod, aby ji napomínali. Velmi chtěla pokračovat ve studiu, ale protože byla nejstarším dítětem a protože její rodiče měli skromný příjem, musí se tohoto cíle vzdát. Toto posvěcení ji stojí mnoho. Když měla jedenáct let, matka ji posílá, aby se učila v sousedství švadlenou. Díky své zručnosti se stala švadlenou za krátký čas, takže se maminka nemusí doma zabývat touto prací.
Mladá dělnice
V 15 letech vstupuje Pierina do světa práce. Musí si samozřejmě vydělávat na svůj život, ale brzy také na život rodiny, protože její optec se musel ze zdravotních důvodů vzdát práce. Přijímá práci v přádelně bavlny v Albinu, které je dost vzdálené od Fiobbia. Pracuje v té továrně 11 let, to znamená do své smrti. Právě při návratu z práce je napadena. Hodiny práce jsou velmi únavné. Jeden týden: od 6.00 do 14.00. Druhý týden: od 14.00 do 22.00. Je třeba ještě přidat hodinu a čtvrt chůze tam a stejně tak i k návratu domů. Vstává před čtvrtou ranní, aby se zúčastnila části mše svaté a přijal svaté přijímání. Když chodí na odpolední směnu, může se zúčastnit celé Eucharistické oběti. Když jí říkají, že se zbytečně trápí, odpovídá, že nemůže žít bez Eucharistie.
Klima v tomto kraji je tvrdé: v létě palčivé slunce, v zimě mráz, sníh, náledí. Pierina i kvůli umrtvování chodí vždy v dřevácích, za každého počasí nenosí teplejší plášť ani pořádné zimní věci. Samozřejmě tím trpí, ale nestěžuje si. Nemá na to čas, protože se stále modlí. Doma si zakládá malou knihovničku, v níž má především zbožnou literaturu a životopisy svatých. Tolikrát četla životopis Marie Goretti, že ho zná zpaměti.
Pierina nepracuje pouze v továrně a doma. Ve farnosti se stává oporou Katolické akce. Učí náboženství, věnuje se dílu povolání a sbírá dary na podporu seminaristů. Kvůli tomu musí často do vesnice, většinou pěšky a samozřejmě za každého počasí. Neděle to pro ni není pouze mše svatá. Vrací se do kostela na odpolední nešpory a na výuku náboženství. A jakoby ani to jí nestačilo, nachází si čas na doprovázení nemocných. Když jde s chlebem od pekaře, dává svůj příděl chudákovi, kterého potkává po cestě. Nikdy si nedovoluje ani trochu lakoty. Pro vnímavost k pokání a k chudobě vstupuje do III. řádu sv. Františka. Zasvěcuje se zcela Pánu skrze složení tří slibů: panenství (čistoty), chudoby a poslušnosti. Tyto sliby obnovuje dvakrát do roka:o slavnosti Neposkvrněného Početí a o slavnosti Seslání Ducha svatého. Možná by se dalo říci, že je autentickou řeholnicí žijící ve světě. Jestliže v okamžiku smrti není ještě členkou žádného řeholního společenství, je to z důvodu toho, že její práce a plat v továrně je nezbytný pro zabezpečení rodiny, neboť její otec již není schopen pracovat.
Jednou z velkých radostí jejího života byla pouť do Říma, kterou vykonala v roce 1947 při příležitosti blahořečení malé mučednice z Nettuna. Pierina má 16 let. Když slyšela slova Pia XII., řekla svým kamarádkám: „Jaká by to byla pro mě radost zemřít jako Marie Goretti!" Ony jí odpověděly: „Jestli zemřeš jak ona, slibujeme, že přijedeme na tvé blahořečení". Jestlipak věděly, co říkají? Její kamarádky si přivezly z Říma různé památky, ona však přivezla dětem, které učila náboženství, obrázky nové blahoslavené. Jak se její přítelkyně divily, když slyšely, že Pierina si nepotřebuje kupovat památky, protože je nese ve svém srdci!
Panna a mučednice
Pierina uměla trpět a přijímala každé utrpení jako dar od Boha. Jednou utrpěla úraz na noze u tkalcovského stavu.Když se jí rána zanítila, musela zůstat více jak měsíc v nemocnici. Nestěžovala si ani jednou. Také si zranila ruku, když si pořezala šlachu u palce. Bolelo ji to stále, ale nikdy se proto nelitovala. Jednoho večera bylo velké náledí, když se vracela domů. Maminka jí řekla, že kvůli špatnému počasí by se mělo jít ještě nakoupit do vesnice. Navzdory únavě Pierina hned vychází.Stezka je kluzká, sundala si tedy boty i ponožky. Po více jak hodině se vrací s dřeváky v rukou. Šla po náledí bosky.
4. května 1957 roku měla Pierina ranní směnu. Tak jako každý den, jde na část mše svaté a přijímá Eucharistii. Malinko se zdržela ve vesnici kvůli nákupům, potom se vydala po cestičce, která vedla domů. Obvykle přicházela kolem 15:00 nebo 15:10 hodin V ten den ještě o půl čtvrté nebyla doma. Její bratr Santo se začal znepokojovat, co se stalo, protože věděl, že jeho sestra bývá přesná. Jde tedy směrem k vesnici. Nachází Pierinu ležící uprostřed stezky.
Nejsou svědkové toho dramatu, zločin je rekonstruován postupně. Některé podrobnosti řekl jen vrah, kterého chytili o 20 dní později. Byl jím dvacetiletý mladík. Přiznal se že měl s touto dívkou víc než rok jisté „záměry“. Ten den na ni po cestě naléhal s tak velkou neodbytností, že nezapochybovala o povaze jeho „záměrů“. Pierina vzala kámen, aby se bránila. Násilník jí ho vyrval z ruky a udeřil ji tím kamenem silně do hlavy. Oběť udělala ještě několik kroků a pak upadla v agónii na stezku. Tak ji našel její bratr. Pokoušela se porozumět tomu, co jí říkal, ale až do smrti již nedokázala vyslovit jediné slovo. Zavolali kněze, aby jí udělil svátostné pomazání a viatikum. Jeden z bratrů zavolal lékaře a ambulanci. Odvezli ji do nemocnice v Bergamu. Konsilium chirurgů zkoušelo vše, aby ji zachránili, ale zranění hlavy bylo příliš vážné. Mladá mučednice zemřela 6. května 1957.
O tři dny později byla pochována v přítomnosti početného zástupu. Již tehdy byla považována za svatou a každý se chtěl dotknout její rakve. Prosili ji o přímluvu v nejrůznější záležitostech. Mnozí kněží promlouvali.„Ať smělý příklad Pieriny Morosini posílí (nadchne) naše chlapce a dívky. Aťsi vyberou si moudře jako ideál svého života život zářivé krásy, radosti a čistoty pro čest naší rodiny, církve a vlasti." Kněz se v promluvě vrátil přímo k Pierině: „Je pro nás, ubohé smrtelníky, velkou ctí sejít se zde, aby se naposledy rozloučili s nejkrásnější lilií, která kdy kvetla na zelených lukách našeho údolí ... Tvá velikost je nezapomenutelná... Vypros nám, aby na nás sestoupila moc odevzdání se a odpuštění ... Každý den ve Tvém srdci pulzoval Ježíš přítomný v Eucharistii."
V roce 1972 biskup Bergama pod tlakem faráře i různých jiných osob rozhodl o otevření kanonizačního procesu prohlášením za Služebnici Boží. Po skončení diecézního šetření nový biskup v listopadu 1978 zaslal dokumentaci Kongregaci pro svatořečení.
V březnu 1980 byl ustanoven příslušný tribunál. 9 května 1983 bylo přeneseno tělo Pieriny, nalezené bez porušení, z hrobu do farního kostela.
4. října 1987, 30 let po její smrti, ji papež Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou.
Autor: Louis Couëtte, Stella Maris, květen 1998, str. 28-30;
polsky „Vox Domini" č. 5/98, str. 4-5
Překlad z francouzštiny do polštiny; a následně neuměle z polštiny do češtiny (ViZ)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.