můj den schýlil se k večeru
usedám znaven životem
smutků užil jsem si dost
palčivá samota chytá mne
do pavučin nostalgie
lepivých vláken ztrát
výsměch prázdnoty vane
marností ohýbá vzpomínky
v šerosvitu myšlenek
kde skrývám se před lidmi
před sebou samým
vždyť tolik radostí jsem minul
hledaje poklad štěstí
v třpytivém příslibu
třiceti stříbrných
mé srdce tuší jasnozřivě
že již nemám domov
však k cíli jsem nedošel
Dost dobré! Ačkoli takové hodnocení se k poezii nehodí, snad mi bude odpuštěno...
Slovy básně jde prý mnohdy lépe vyjádřit pocity, které člověk cítí, neumí je vyslovit nebo je nechce jasně říct. A tahle báseň je opravdu drsná, myslím tím, že člověk se v ní cítí "na pokraji".
Soper!
Pěkné
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.