Carlo Caretto - Bůh je na cestě k nám - díl V.
Nyní se chci dostat ke konci.
Během svého života jsem měl dostatek času uvědomit si svou vlastní chudobu, chudobu těla, srdce a ducha. Nejdříve jsem se nad tím pozastavoval. Byla mi naprosto nesrozumitelná. Později jsem ale o tom začal uvažovat. Setkání s Ježíšem v evangeliu mě tak neučilo tuto mou chudobu snášet, trpět a přijímat. Když jsem ale z Krista a Otce přijal Ducha Svatého, pochopil jsem a zakusil blaženost chudoby. A řekl jsem "ANO". Věděl jsem, že život vychází ze smrti. Viditelné je odlesk a obraz neviditelného. Chudoba na této zemi je hlad a žízeň po nebi, po neviditelném Bohu. Vydal jsem se po cestě své chudoby, abych se s Ním setkal - s Ním, neviditelným a věčným Bohem. On je světlo a život, láska a milosrdenství. Je osobním Bohem, Bohem Abraháma, Mojžíše a Eliáše, Bohem Jakuba a Bohem Krista.
Setkání se často dálo v temnotě, nebylo snadné. Mnohdy jsem chtěl uprchnout. Pak jsem ale přece vytrval, našel jsem pomoc, pozvedla mě naděje. Pochopil jsem, že Bůh je ten, který přichází.
A čekal jsem.
Ve vědomí mé omezenosti a slabosti, v napětí mé lásky, bylo třeba vynaložit všechnu sílu, abych snášel tíhu čekání. On vždycky přišel.
Jeho příchod byl ovšem pokaždé jiný, pokaždé nový. Ano, On je prostě to nové, je věčná mnohočetnost.
Vždy bylo dobré být u Něho, i když se se mnou často setkával v lásce, která bolela. Přicházel mi vstříc jako ukřižovaný a vyžadoval, abych svou lásku spojil s utrpením svým a svých bratří.
Doufám, spoléhám na jeho milost, že se toto setkání bude vracet každé ráno a každý večer mého života. Vím, že chudoba bude tím větší, čím více se budu přibližovat smrti. Čekání bude stále trpčí. Za žádnou cenu nebudu ale chybět na onom místě našeho setkání.
Neustále přicházející Bůh se mne zcela zmocní.
Mé oči už unavuje, aby se dívaly na věci tohoto světa, usmívají se mu již vstříc. Kéž by zůstaly otevřeny a připraveny patřit na nádheru jeho příchodu, až přijde naposled, sejme závoj mé omezenosti a uvede mne se svým lidem - církví - do svého království světla, života a lásky. Aby tento den ke mně přišel rychleji, od nynějška se modlím stále znovu nejkrásnějšími slovy Apokalypsy, oněmi posledními slovy, jež jsou právě pečetí celého zjevení: „Přijď, Pane Ježíši!“
A jeho odpověď:
"Ano, přijdu brzy!" - bude mou radostí a nadějí.
Amen!
Konec
Nyní se chci dostat ke konci.
Během svého života jsem měl dostatek času uvědomit si svou vlastní chudobu, chudobu těla, srdce a ducha. Nejdříve jsem se nad tím pozastavoval. Byla mi naprosto nesrozumitelná. Později jsem ale o tom začal uvažovat. Setkání s Ježíšem v evangeliu mě tak neučilo tuto mou chudobu snášet, trpět a přijímat. Když jsem ale z Krista a Otce přijal Ducha Svatého, pochopil jsem a zakusil blaženost chudoby. A řekl jsem "ANO". Věděl jsem, že život vychází ze smrti. Viditelné je odlesk a obraz neviditelného. Chudoba na této zemi je
hlad a žízeň po nebi, po neviditelném Bohu. Vydal jsem se po cestě své chudoby, abych se s Ním setkal - s Ním, neviditelným a věčným Bohem. On je světlo a život, láska a milosrdenství. Je osobním Bohem, Bohem Abraháma, Mojžíše a Eliáše, Bohem Jakuba a Bohem Krista"
Setkání se často dálo v temnotě, nebylo snadné. Mnohdy jsem chtěl uprchnout. Pak jsem ale přece vytrval, našel jsem pomoc, pozvedla mě naděje. Pochopil jsem, že Bůh je ten, který přichází.
A čekal jsem.
Ve vědomí mé omezenosti a slabosti, v napětí mé lásky, bylo třeba
vynaložit všechnu sílu, abych snášel tíhu čekání. On vždycky přišel.
Jeho příchod byl ovšem pokaždé jiný, pokaždé nový. Ano, On je prostě to nové, je věčná mnohočetnost.
Vždy bylo dobré být u Něho, i když se se mnou často setkával v lásce, která bolela. Přicházel mi vstříc jako ukřižovaný a vyžadoval, abych svou lásku spojil s utrpením svým a svých bratří.
Doufám, spoléhám na jeho milost, že se toto setkání bude vracet každé ráno a každý večer mého života. Vím, že chudoba bude tím větší, čím více se budu přibližovat smrti. Čekání bude stále trpčí. Za žádnou cenu nebudu ale chybět na onom místě našeho setkání.
Neustále přicházející Bůh se mne zcela zmocní.
Mé oči už unavuje, aby se dívaly na věci tohoto světa, usmívají se mu již vstříc. Kéž by zůstaly otevřeny a připraveny patřit na nádheru jeho příchodu, až přijde naposled, sejme závoj mé omezenosti a uvede mne se svým lidem - církví - do svého království světla, života a lásky. Aby tento den ke mně přišel rychleji, od nynějška se modlím stále znovu 'nejkrásnějšími slovy Apokalypsy, oněmi posledními slovy, jež jsou právě pečetí celého zjevení: „Přijď, Pane Ježíši!“
A jeho odpověď:
"Ano, přijdu brzy!" - bude mou radostí a nadějí.
Amen!
Poslední odstavec je nejlepší! Mám prožito a plně souhlasím. Bůh jedná podle lidských měřítek naprosto "nelogicky", nepochopitelně, asi právě proto, že je Bůh a ne jeden z nás. A důvěřovat mu se "vyplatí" - je to ta nejmoudřejší věc na světě.
"setkání se často dálo v temnotě"-někdy člověk má pocit, že tu "temnotu" musí jen zkusit přežít, že do ní Pán nechce a nemůže....dokázat vytrvat i v bezútěšnosti a čekat na Boha, který přichází---Vítku, to je fakt taková krása, že jste sem tohle dal. Děkuju.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.