Bůh je na cestě k nám I.

Dlouho v mé knihovničce byl samizdat vydaný kdysi v dávných dobách (pro mnoho mladých v prehistorii) cyklostylem v semináři v Litoměřicích. Jeho přepis vám nabídnu v několika navazujících článcích na svém blogu. Snad bude podnětem k zamyšlení a bude vás inspirovat k hlubšímu promýšlení někdy tak evidentních skutečností.

Je to nedokonalý překlad textu Carla Caretta

BŮH JE NA CESTĚ K NÁM
Zažil jsem to sám

„Ty jsi Petr, na té skále .....“ (Mt 16,18)

Jak velmi bych tě musel kritizovat, církvi, a jak moc tě miluji. Trpím tebou - a přece ti děkuji za nekonečně mnoho!
Někdy si přeji tvůj zánik - a přece tě tak nutně potřebuji, Přečasto jsem se nad tebou pohoršoval, ale ty jsi též ta, která mi ukazuje cestu ke svatosti.

Nezažil jsem ve světě nic takového, co by bylo tolik naplněno tmou, kompromisem a klamem, ale také nic čistšího, velkomyslnějšího a krásnějšího. Jak často jsem se připravoval, že zavřu před tebou své dveře a jak často jsem se modlil, abych jednou mohl umírat v tvém klíně. Opravdu se tě nemohu zbavit. Jsem tvou součástí, aniž bych s tebou byl zcela identický.
Kromě toho, kam bych měl jít? Měl bych snad založit novou církev? Tam by přece docházelo ke stejným chybám, neboť bych přinášel sám sebe se všemi svými chybami. Pak by i nová církev byla mou církví a již ne církví Kristovou.
Jsem dost starý, abych věděl, že nejsem o nic lepší než ostatní. Nedávno psal jeden z mých přátel v novinách: „Opouštím církev, neboť svým těsným spojením s bohatými není věrohodná.“ To mi bylo moc líto. Buď tento přítel nemá dost zkušeností, nebo je tak domýšlivý, že se považuje za lepšího a věrohodnějšího, než ostatní. Nikdo z nás není věrohodný, pokud žije na této zemi. Dokonce František říká: „Považuješ mne za svatého. Mohl bych však ihned mít děti s děvkou, kdyby mě Kristus nedržel.“

Věrohodnost nepochází od člověka, nýbrž jedině od Boha, od Krista. Od člověka pochází jedině slabost - a v nejlepším případě vůle, udělat něco dobrého s neviditelnou silou viditelné církve.
Byla snad včerejší církev lepší, než dnešní? Byla snad církev Jeruzalémská lepší a věrohodnější, než církev Říma? Pavel přichází do Jeruzaléma veden charismatickou silou a vůlí, aby rozšířil církev ve všech národech. Známe Jakubův postoj ohledně obřízky, víme o slabostech Petra, který stranil tehdejším boháčům - synům Abrahamovým - a jídal jen s „čistými“. Napadaly snad tehdy Pavla, pochybnosti o věrohodnosti církve, kterou Kristus právě založil? Chtěl snad založit novou církev v Tarsu nebo v Antiochii? Kateřina Sienská musela přihlížet k tomu, co tehdy prováděl papež. Věděla dobře, že to byly špinavé politické důvody, které ho přiměly, aby se vyslovil proti Římu, svému vlastnímu městu. Napadla ji tehdy myšlenka, aby ve své sienské domovině založila novou církev, která by byla lepší než církev římská?
Pavel a Kateřina dovedli rozeznávat mezi jednotlivými lidmi, kteří tvoří církev - mezi „církevním personálem“, jak říká Maritain, a mezi „společenstvím Církve“, která na rozdíl od jiných lidských společenství „obdržela od Boha nadpřirozenou, svatou, čistou, neomylnou podstatu, je milována Kristem jako nevěsta, milována také mnou jako dobrá matka“. To je tajemství církve Kristovy, nevysvětlitelné tajemství. Církev mi může zprostředkovat svatost, ale sestává zcela z hříšníků, a jakých hříšníků.
Se všemohoucí a neporazitelnou vírou může stále znovu slavit Eucharistii; skládá se však ze slabých lidí, kteří tápou ve tmě a denně musí bojovat proti pokušení, že víru ztratí.
Přináší lidem čisté, průhledné poselství, sama však je tak neprůhledná a zasliněná, jako sám svět. Církev hovoří o mírnosti svého Mistra a jeho nenásilnosti, v průběhu dějin však stále vysílala vojska, aby vyhladila nevěřící a heretiky. Její poselství je chudoba, kterou hlásá evangelium, ale stále znovu dychtí po penězích a vyhledává spojení s mocnými. Stačí pročítat akta procesu proti Johance z Arku, aby se člověk přesvědčil, že Stalin nebyl první, kdo padělal podklady a manipuloval soudci. Jak hanebným způsobem byl Galilei donucen k podpisu. Což postup proti němu nesvědčí o zlobě lidí tvořících církev? Nechceme ani hovořit o její omylnosti, jež vyplývá z případu Galileova.

Kdo přistupuje k církvi, vždy znovu naráží na toto tajemství: omylnost a neomylnost, hřích a svatost, slabost a síla, věrohodnost a nevěrohodnost jsou zde tajemně spojeny. Kdo sní o stavu, který není ve shodě se skutečností, ztrácí jen čas. Kromě toho dokazuje, že neporozuměl člověku. Neboť takový je člověk, i člověk v církvi: zlý, ale také neporazitelný ve víře, kterou mu daroval Kristus a v lásce Kristově, ze které žije.
Nikdy dříve jsem nemohl zcela pochopit, proč Ježíš ustanovil právě Petra hlavou církve, prvním papežem. Dnes se tomu nedivím, že církev je postavena nad hrobem zrádce, muže, který prokázal svou zbabělost dokonce před povídavostí děvečky. Pro nás je tato okolnost stálým varováním, abychom sami zů1stali pokornými a nepotlačovali vědomí své vlastní slabosti.

Ne, já bych neopustil církev, abych založil novou. To by byla stavba nad skálou, která je ještě zdaleka slabší než ta, na které stojí naše církev. K tomu ještě přistupuje, že jakost skály není vůbec směrodatná. Rozhodující je zaslíbení Kristovo, rozhodující je Duch Svatý, který dává této skále pevnost. Jen on dovede postavit církev z tak špatných kamenů, jako jsme my. Jen on nás může držet pohromadě, zatímco naše bezmezná pýcha směřuje k tomu, abychom se rozpadli.

Když se takto dívám na kritiku církve, připadá mi to jako výraz hluboké, vážné starosti, té starosti, která vidí věci, jako by mohly být jasnější a lepší.
„Musíme se vrátit znovu k chudobě. Nesmíme stavět na spojenectví s mocnými...“

Vím také, že kritika proti faráři, biskupovi a papeži se obrací i proti mně samotnému. Najednou pozoruji, že sedím ve stejné lodi, patřím do stejné rodiny jako oni... Jsme všichni hříšníky, hříšníkem jsem také já.
Zkouším-li nyní, abych se sám podrobil vážné kritice, vidím najednou, jak těžké je obrácení. Neboť se stává, že se rozohňuji při   hostině se spřátelenými sociology, když se jedná o palčivé problémy kolonialismu, ale zapomínám na ženu, nebo matku, která v kuchyni musí sama umývat nádobí. Jsem zcela přitom oproštěn od ducha kolonialismu?
Pohoršuji se mocně nad proviněními, kterých se dopouštějí, běloši ve svém rasismu proti černochům, ale neuvědomuji si, že sám jsem člověkem, který chce mít vždycky pravdu. Který svému otci předhazuje vždy znovu, že on ničemu nerozumí, protože je prostým zemědělcem. Který vždy znovu obětuje zrnko kadidla lidem, kteří se dopracovali místa šéfa nebo ředitele, nebo ženám, prostě proto, že jsou krásné.

Pomyslete na to, co říkal Ježíš: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni."(Mt 7,1-2)

Pokud církev milujeme, můžeme ji beze všeho kritizovat. Nemáme však k tomu práva, pokud se považujeme za „mimostojící“, za „čisté“. Vždy můžeme napadat hříchy a slabost. Je však zlé, když obviňujeme druhé a připadáme si přitom nevinní a čistí. Říká-li se dnes, že by církev měla být věrohodnější, pak se o tom dá donekonečna diskutovat.
Pro koho má být věrohodnější? Pro ty, kdo ani nevěří v Boha? To není možné, neboť nikdo, kdo stojí bokem, jí nemůže porozumět. Má být věrohodnější pro ty, kteří nevěří v Krista? Ani to není možné, neboť tajemství církve je tajemstvím Kristovým, kdo nevěří v Něho, nemůže věřit v ni. Církev je pro věřící v Krista již proto věrohodná, protože je v určitém smyslu pokračováním, protože je plností Kristovou.

V prvé řadě není věrohodnější nebo nevěrohodnější pro určité jednání papežů, nebo křesťanů, nebo jejich politických názorů. Je věrohodná, protože - ačkoliv její personál páchá již 2000 let hříchy - si dosud natolik zachovala víru, že dnes ráno jeden z jejích členů vyslovil nad chlebem slova: „Toto je moje tělo..." a tím mne spojil s mým Pánem a Mistrem Ježíšem. Je věrohodná, protože navzdory mnoha bojům trvajícím po staletí, rozkolům a pokušením, ano navzdory nám samotným jsme stále zůstali ještě živým tělem, společenstvím modlitby a milosti, pro které platí slova Kristova: „Brány pekelné ji nepřemohou“. Slova, která ještě dnes vnímáme jako dramatickou skutečnost a pravé zakotvení.

Je věrohodná, protože utrpení Kristovo na zemi pokračuje, opakuje se v jeho svědcích a mučednících, ba v prostých křesťanech, kteří ho milují ze všech sil a tím jsou s ním co nejtěsněji spojení. Mohou a chtějí svého Božského mistra nalézt jen v církvi, vědí, že je blízko, slyší-li jeho hlas. Skutečnost církve je tajemstvím. Je zahalena temným závojem jako eucharistie. Jen víra může proniknout.
Musím však, jako Petr po eucharistické řeči Kristově říkat: „Kam máme jít? Ty sám máš slova věčného života." A dívám se přitom na církev, na „mou" církev, na církev Jana Pavla II.

Nedívejme se tedy na kameny a skály, ze kterých a na kterých je církev postavena, ať se jedná o Petra, o Pavla nebo Jakuba. Podívejme se na zaslíbení Krista, který říkal: „Na této skále postavím svou církev.“ Podívejme se na osobu, která jménem Ježíše a Otce může přivodit jednotu z rozdělených věcí, na Ducha Svatého.

Tajemství církve je tajemstvím Ducha Svatého, tedy nestvořené lásky, která spojuje Otce se Synem a nás sjednocuje s Bohem skrze Krista. Tento Duch byl vylit o Letnicích.

Duch Svatý je jako úsměv nad lidstvem, které bylo obmyto krví Kristovou. Je to důvěra Boha k nám. V Duchu Svatém se dívá Bůh láskyplně na lidstvo a uschopňuje nás, abychom byli jedno s ním a mezi sebou. Duch Svatý, který je Duchem Ježíšovým a Otcovým, je oslavou Boží, radostí Boží. Je to prst Boží nad našimi ranami, jeho světlo v našich srdcích, jeho milosrdenství nad našimi hříchy. Je tím, co se přihodilo Zacheovi, když potkal Krista: „Hleď, polovinu svých statků dám chudým, a jestliže jsem někoho podvedl, vrátím mu čtyřnásobek.“ On je tím, co se odehrávalo v srdci Máří Magdalény, když se setkala s Ježíšem. Byl to On, kdo vnukl Petrovi slova: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého."

Pomýšlí se zde ještě na přestupky Zacheovy, na hříchy Máří Magdalény, a na slabosti Petrovy? Všichni jsou církví, jako i já jsem církev. Též ti, kteří se ještě musí obrátit, jsou církví. Církví byl v určitém smyslu již onen lotr, který řádil v Palestině. Kristus ho očekává na Golgotě. Také lotři patří k církvi, též kapitalisté, vykořisťovatelé a násilníci. Jsou to novodobě nemocní, které je třeba léčit, posedlí, které je třeba osvobodit od jejich démonů, slepí, kteří chtějí opět vidět, mrtví, kteří mají být vzkříšeni. Patří k církvi ne proto, že se mi líbí nebo nelíbí, že smýšlejí tak, jako já, nebo jinak. Patří k církvi, protože se na ně Bůh láskyplně zadíval.
Učinil to v Duchu Svatém, dává jim důvěru a chce je zachránit.

Jeden křesťanský odborář mi kdysi řekl: „Nechodím už na mši ve své farnosti. Eucharistické společenství je tam falešné, neboť vedle mne sedí můj zaměstnavatel, proti němuž bojuji ze všech sil v odborech. Nemohu s ním mít žádné spojení."

Ten muž se mýlí. Uvažuje marxisticky, aniž by to pozoroval. „Nemohu mít se svým nepřítelem žádné spojení, neboť ho chci přece zlikvidovat." Co je na takovém boji podle evangelia? Kde je ještě rozdíl mezi Marxem a Kristem? Když nemohu mít žádné spojení s tím, kdo zabil mého otce, kdo mně nenávidí, nebo vykořisťuje? Což neřekl Kristus: „Milujte své nepřátele, čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí"? Co by bylo z křesťanského společenství, kdyby chtělo volit třídní boj k osvobození potlačovaných? Vzpomeň si. Nemohu-li odpouštět tomu, kdo mi činí zlé, pak mi též Bůh neodpustí, jednám-li špatně (připomeňme se přirovnání o nelítostném sluhovi). Nedůvěřuji-li nepříteli, nedoufám-li v jeho obrácení, pak i mně Bůh odejme důvěru - Ducha Svatého.

Čím jsem bez Ducha Svatého?

To je tajemství církve. Odvracím se od tohoto tajemství, když uzavírám své srdce před svým nepřítelem a když se činím soudcem nad společenstvím dětí Božích. Tajemství církve - spojení Boha a zla, velikosti a bídy, svatosti a hříchu - to jsem já sám.
Snad nemohu nikoho ze všech, kteří žijí v církvi označit skutečně za „církev“, jelikož církev je všechny přesahuje. Ale mohu přece zažít, že to, co se děje ve vztahu Bůh - církev, patří k našemu nejvnitřnějšímu, nejintimnějšímu vlastnictví. Všechno, co se děje ve vztahu mezi Bohem a lidem Izraele, církví, opakuje se na nás. „Pak se za mne provdáš navždy." (Iz 2,21) To říká Bůh osobně mně, stejně jako to říká církvi. Ale také Boží hrozby vůči lidu platí pro mne zcela osobně. Čteme-li pozorně proroky, pociťujeme to. Počet hrozeb a Božích trestů je však převýšen množstvím výroků lásky. Boží milosrdenství je vždy větší. Pomyslíme-li na církev a na svou vlastní slabost, pak musíme dokonce říci, že Bůh je větší, než naše slabost.
A ještě něco jiného, velkolepějšího. Duch Svatý, sama Láska Boží, se na nás dívá jako na světce, i když jsme hříšníci a darebáci. Boží odpuštění je - Zachea, hříšníky, Máří Magdalénu - činí všechny průhlednými a krásnými. Je to jako kdyby zlo nezasáhlo člověka v jeho nejvnitřnějším jádru, jako kdyby věčná láska nepřipustila, aby duše byla pošpiněna.

"Miloval jsem tě věčnou láskou, proto jsem ti zachoval svou přízeň. Chci tě znovu postavit a máš být postavena, panno izraelská." (Jer 31,3-4) To jsou Boží slova platná pro každého z nás. Říká nám "panny", i když si to pro svou chlípnost nezasluhujeme. V tom je Bůh skutečně Bohem, že je jediný, který může vše obnovit. Nezajímá mě ani tolik obnovení nebe a země. Důležitější je obnovení našich srdcí. Právě to činí Bůh, právě to se děje v církvi. Kdo chce tomuto Kristovu dílu zabránit tím, že někoho odhání ze shromáždění Božího lidu?             '

Kdo se chce vypravit na cestu, aby hledal jiné, "jistější" místo a tím riskoval, že ztratí Ducha Svatého?