Pouť, která je svědectvím víry a obrácení 9

Středa 18.10.

Ráno vstávám cca 6:00.
Sbalit se, doladit podvozek ... Pomodlit se ...
6:30 se podává snídaně.
S Bernardem a s padrem odkudsi jsem u stolu první.

7:15 odcházím. Ještě že tak. Ponferrada na druhou stranu je jedna dlouhá ulice s auty, kamióny. Volně přechází do dalších vesniček.
Za Camponaraya je fontánka s vínem a nápis El Bierzo y su vino. Ale nenalévají jako v Irache.
Mlžné ráno. Snad nebude pršet.
Jde se vinicemi, rád dělám dosbírávku.

Cacabelos jsou velké. Jezdí veterány - závody (?) London - Lisboa.
Pokračuje se zase po cestě.
Za Pieros vykoukne nějaké městečko. Villafranca de Bierzo.
Vinice a záhumenní. Vedou mě správně. Na začátku vesnice (městečka - hlavního v té oblasti) je sympatická cedule: Alberque municipal 50 m, Alberque Jato 150 m, Hrad 200 m.
Vypadá to, že mají vše pohromadě.

U Jato se posadím a dám si kafe a sladké k tomu (100+50 Pst).
Při prosbě o fotku se dovídám, že to nejsou Jatovi, ale jejich pomocníci. Nicméně jsou sehr sympatische. Kupuji chleba a čokoládu.
Cesta vede sympatickým pohořím, bohužel za Villafrancou vede podél silnice. V Pereje mi dojdou nervy a ptám se jak dlouho ... V Trobadelo to odbočí. Hurá, jenže se to zase vrátilo. Kamiony, auta, stavba dálnice - no prostě hrůza. (druhý důvod , proč být ekologem: postavte někoho na cestě s kamiony a nechte ho tam tak 2 - 3 hod postát /smraďoši hnusní - došla mi i slova/)

Mé prosby byly vyslyšeny. Na 13 km se z cesty "N" uhýbá na silnici místní.
Vega de Valcarce - kostel je otevřený. Zázrak!!! Vesnický kostelík, chvíli se modlím a opouštím myšlenku dojít až do Cebreira - bylo by to přes 50 km. Takhle mi těch 42 stačí ...
Nejdu pro sebe a na výkon, ale chci jít za Ježíšem.
Ruitelán - 16,00 - útulek je sympatický, ale nedá se v něm vařit. Jím chléb a marmeládu a darované víno.
17,00 - spím do 19,00 večer.
Jdu večeřet? 900 Pst je hodně. A tak „tabulka" čokolády na završení večeře. Pomodlím se, dopíšu zápisky, vezmu růženec do ruky a půjdu spát.
Volám do Staré Vsi - nemůžu si vzpomenout na tel. číslo. Nic jsem se nedozvěděl, ale jsem rád, že jsem Lenku slyšel.
Venku prší. Enric říká, že když v Galicii prší, prší pořád. Uvidíme, Bůh je mocný.
(EKOLOGICKÁ?)

Čtvrtek 19.10.

Ráno bylo pitoreskní.
6,00 budík a následný zápas se světlem. Pochopil jsem, že vypínač není na mačkání, ale na posunování.
Modlím se a hospitalero jde vařit snídani.
Rozhodnu se dát 300 za snídani a budu ještě 15-20 min čekat, akorát na sbalení. Zní břeskná muzika - polovážná (tento člobrdík je taky postavička) Sušenky, med, máslo, cafe noc leche
2x při placení řekne hospitalero cenu 800 Pst - hele za spaní - když dávám 500, tak mu to stačí.
Vyrážím - je 7,30, tma a mlha, neprší!!!
Hospitalero upozorňuje, že je to nebezpečné ... Američanka zase, že nemám vodu.
Ale co, v 9,00  - 9,30 jsem nahoře ... Ouha - jdu, jdu.
Herrerias ... Tady měla být nějaká vesnice! Zákaz vstupu (stavba dálnice).
Žene mě to na státní, kde jezdí kamiony a auta...
El Castro. Vytáhnu itinerář a tam nic takového není. Po místní komunikaci se snažím držet víc vlevo ...
Kde hrome jsem? Ztratil jsem se (ne úplně, to vím, ale kolik si nadejdu??)
Pedrafita (jedna z možných napojení na Caminu) Hurá, hurá, hurá.
Je 9:15 a já vyrážím z Pedrafity na O´Cebreiro.
Nadešel jsem si - strohý odhad 3 - 4 km; je asi 10,15.
Jsem na Cebreiru.
Kostelík je sympa - později si v itineráři přečtu, že tu byl jakýsi eucharistický zázrak. Zrovna končí mše svatá. Škoda, kdybych nebloudil, ...
Tůristé (bábinky, dědoušci i na vozíčku) si mě fotí, fotí se se mnou, jsem na videu, ke kterému si kameraman brouká do mikrofonu: opravdický peregrino z čekie.
Vyrazím ze Cebreira - a ztratil jsem se. Ale jen kousek. Tato etapa ale bude mít název „Ztracená"

Nahoru - dolů, je tu super. Mraky se převalují, ale neprší. Nahoru, nahoru, nahoru. Alto de Pojo - odolávám pokušení jít na kafe. Sestup dolů - je to zabíračka. Ve Fonfríu jsem s párkem Holanďanů odlapen stařenkou, která je milá s talířem lívanců. A tak překvapen milu pozorností si jeden dám - Stál mě  200Pst. Hele, hele, další poznatek - nic není zdarma.
Holanďané jsou také překvapeni. Nu což, je tu chudo, dáme za babičku nějaký ten desáteček ... ale naštvalo mě to trošku.

Patníky jsou super. Sestup je náročný. Když je člověk opravdu unavený, rozčílí ho maličkosti: jako třeba že mě vodí kolem chlívů a na nohy mi cákají kravské lejna ...UÁÁÁ. Až do Triacastely. Divím se sám sobě. Ale jsem rád, že to je za mnou.
Triacastela. Chci pokračovat. Trasa se dvojí. U kašny přemítám a jím. Svět je veselejší.
Calvor je 13. Na Samos je to bez vesnic. Jdu trasu Calvor (do kopce).
Třeba chytnu dřívěji nějaký útulek. Na San Xil je to trhák, ale příjemná krajina.
U Fontány jsem rád, že jsem rád - díky za vodu.

Sundávám šustku. Dost bylo odtučňování pocením. Nahoře na San Xil se dědoušek diví: seš vopožděnej. Španělsky asi takto:
Buenos Tardes.  - Buenos Tardes.
Es tarde!  - Es tarde! Sí.
Ca va.
Úsměv, mávnutí.
Lom na břidlici.
Stoupání na Alto Riocabo Je 17:10  - modlím se horu.
Sestup.
Vesnice - žádný útulek, žádná voda.
Vesnice - bez útulku, bez vody.
Furela: bez útulku, padavčata - díky, neumřu žízní.
Pintín - bez útulku.  118
Dá-li Bůh dojdu. Calmo.

Vidím město, že by Calvor?
Bože, dej, ať je to na kraji města. Jdu, na patníku 117 je nápis Calvor. Divné.
Přesně na 116 je útulek. Chvála Bohu.
Počítáno střízlivě: 36 + 9 + 4  km.
Město v dáli byla Sarría. Tam budu až zítra.
V útulku není hospitalero - jen dva Němci 62, 63 let.
Samoobsluha. Večer se tam otočí nějaká kočka, popřeje dobrou noc.
Vařím polívku a hrách. Není nad nesolený hrách do přesolené tomatové polívky. Ještě čaj.
Odlepuji prsty na nohou. Pomodlit a spát. Začlo pršet.