Modlitba

Bohuslav Reynek

Můj Bože,
který dechem svým jsi život nalil do žil Adamova těla,
který dechem po obloze rozptýlil jsi hvězdy jako na pasece vlhké jahody,
Dechem vody zahnal do moří a řek a tvrdou zemi vytvořil,
i zemi, která něžna jest a oblečena trávníky:
Hle, kterak mlhami jsem spjat a svírán,
kterak v nejistotách bloudím, jak loď ztroskotaná,
těžký, spoutaný, na půdě nejisté, že nedovedu zpívat ani tančit ke tvé slávě!
Ó Pane chtěj
a mlhy odplují a srazí se a budu čist a jasný jako z jitra topol plný rosy,
Ó Pane, dej mi prohlédnouti...
Vidím stráň, v ní modříny, jež kvetou, pod ní vodu pokojnou.
Ve vodě zřím ryby jiskřící, jež tolik miluji, že svěží, čisty jsou a plachy:
T e b e  v š a k, ó B o ž e, n e v i d í m, n e b  u k r y t  j s i  m i,
j a k o  c h v í l e  s m r t i  m é!
Rozptyl, Bože, temnoty kol mne, bych viděl!
Ó vím, že zhynouti mi nedáš ani žízní, ani hlady, ani nudou,
že, až přijde čas můj, zahradu mi vykážeš, abych o ní pracoval.
Strom štíhlý zasadím ti uprostřed.
Však ne již jabloň zakázanou, ale  S t o ž á r  Ú m l u v y.
Až doroste mé výšky sedminásobné, vím vzkvete poprvé
a obsype se plody sladkými a vonnými jak hvozdíky.
A bude-li můj úděl na pahorku slunném, založím si vinici:
Snad hrozny ponese mi, kterých zrna budou veliká jak vlašské ořechy a jako fíky sladká.
Snad mi hrozny ponese, jichž zrna budou jako trnky trpká, maličká:
Vůle Tvá se staň.
A bude-li mé pole na rovině úrodné, pak pšenicí je osiji:
Snad vyrostou jí klasy větší kukuřičných, aneb ani neodkvete, jako luční tráva:
Staň se vůle Tvá.
A jestli porostou mi pouhé bodláky, pak rozkvetlými ověnčím si čelo...
Snad některým z nich símě dozraje, že stehlíci se slétnou
pestří na podzim a těšit mne budou:
A když dopustíš, by nerostlo ni býlí,
z hlíny hnísti budu Tvoji podobu a do kamene vryji chváluTvou.
Ráno, v poledne i večer modliti se budu A n d ě l  P á n ě.