Březen 2009 - druhá část

protože z nepochopitelných důvodů se mi nepodařilo zveřejnit v předchozím příspěvku všechny komentáře na březen, pokračují zde:

Ne 8.3.  – 2. neděle postní    
Řím 8,31b-34 Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? – Mnohokrát v historii si lidé byli jisti, že Bůh je s nimi, a přitom z Něj chtěli udělat jen talisman pro dosažení svých (třeba i zvrácených) cílů. Být pevně zakotven v Boží vůli je nutným předpokladem k jistotě naděje. Neptejme se tedy především, jestli je náš cíl příliš vysoký nebo jestli je náš nepřítel příliš silný, ale jestli jsme pevně zakotveni v Bohu a Jeho plánu spásy.
Mk 9,2-10 vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami – Ač vyznáváme, že Bůh je všudypřítomný, nemáme často pocit, že jsme sami? Ať už z pocitu nezávislé soběstačnosti nebo z pocitu prázdnoty. Ježíš však nás vede do samoty s Bohem, která je plným společenstvím a zjevením slávy, která přesahuje naše dosavadní poznání a zkušenost. Možná proto se jí sami vyhýbáme...

Po 9.3. Řím 8,32 On neušetřil svého vlastního Syna – Rozjímejme nad nejvzácnějšími hodnotami a nejvzácnějšími vztahy, které v životě máme a kterých bychom se měli zcela vzdát. Tak si můžeme alespoň malinko představit, co pro Otce znamená vydat svého jednorozeného milovaného Syna pro nás, kteří jsme odporní hříchem, odporujícími Jeho lásce.
Út 10.3. Řím 8,32 za nás za všecky jej vydal – Snad bychom mohli lépe říci: za každého z nás, lidí, jej vydal. Ne za bezejmenný zástup, ale za ztracené syny a dcery, po jejichž záchraně touží. Bolest trpící lásky, která nejde vyslovit, je cestou k nevýslovné radosti ze záchrany hříšníků.
St 11.3. Řím 8,32 jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? – Bůh nedává jen zbytky, drobty své milosti. Dává nám vždy sebe cele. To my nejsme schopni vzít víc, než je naše srdce připraveno. Ať upřímná snaha o růst v duchovním životě pro nás znamená rozšíření srdce, abychom byli schopni brát z nevyčerpatelného a nekonečného pramene lásky a dobra, jímž je Bůh sám.
Čt 12.3. Řím 8,33 Bůh ospravedlňuje – Ospravedlnění je milosrdný a nezasloužený dar Boha, který odpouští naše hříchy, a posvěcuje celou naši bytost. Je dílem milosti Ducha svatého, bylo nám zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Naše odpověď? Víra v Krista  spolupráce s milostí Ducha svatého… (Kompendium katechismu katolické církve 422)
Pá 13.3. Řím 8,34 Kdo odsoudí (Boží vyvolené)? – Máme někdy pocit bezcennosti? Toho, že nejsme dost dobří a že nemůžeme dojít záchrany? Je to ďábelská léčka a pokus Pomlouvače (Zlého ducha, Žalobce – Zj 12,10). Byl svržen a od nás Bůh chce neochvějnou víru a důvěryplnou naději, se kterou vyprošujeme posílení v okamžicích malověrnosti (Lk 21,14-19)
So 14.3. Řím 8,34 Kristus Ježíš … přimlouvá se za nás – Velekněz v jeruzalémském chrámu pouze jednou za rok vstupoval do velesvatyně. Náš velekněz a Přímluvce, který soucítí s námi, slabými (Žid 4,14-15), neboť „nám byl podoben ve všem kromě hříchu“, žije ve slávě Otce stále. Jeho oslavené rány jako „duha nové smlouvy“ připomínají, že se nás nebeský Otec nikdy nezřekne!

Ne 15.3.  – 3. neděle postní    
1Kor 1,22–25 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost – Podle čeho poznáme pravdu? Podle Kříže… je to průsečík vertikály spiritualismu a horizontály racionalismu. Kříž Ježíše, Pravdy, je pravdivý důkaz Boží lásky, která se obětuje pro člověka.
Jan 2,13-25 Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat? – Ježíš mluví o znamení svého vydání na smrt ve své poslušnosti k Otci pro člověka, Židé mluví o kamenném chrámu, a kterém lpí jako jediném znamení svého vztahu vášnivé poslušnosti Zákona. Často se takto míjíme s Ježíšem, který vyjadřuje vášnivou niternost, zatímco my žijeme povrchní vášnivost.

Po 16.3. 1Kor 1,23 my kážeme Krista ukřižovaného – Palčivá otázka: Co kážeme my? Prostřednost, nedůslednost, nezodpovědnost nebo malověrnost… Nedivme se, že našemu svědectví lidé nevěří, není totiž o Kristu, nýbrž o nás. „Dotkni se ran“ je název jedné Halíkovy knížky. Ano, dotkněme se Ježíšových ran a uvidíme, že náš Spasitel není triumfalistický a má cestu i pro nás. Na té cestě však musíme být „blázny pro Krista“, spolu s Ním žít všemohoucí bezmoc Lásky.
Út 17.3. 1Kor 1,23 pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství – Z lidského pohledu a bez osobní zkušenosti s Ježíšem je křesťanství nejneuvěřitelnější náboženství plné neuchopitelných paradoxů, pro mnohé snad i rouhání. Ježíšova prosba na kříži je maximálním, nejvyšším vyjádřením pochopení pro malost lidských pohledů: „Otče, odpusť jim, nevědí, co činí!“ Nadhled Kříže i nám může pomoci, abychom nebyli tvrdí a pohrdající.
St 18.3. 1Kor 1,24  Kristus je Boží moc a Boží moudrost – Pochopit to můžeme, když si vyhradíme čas na kontemplaci Kristovy tváře. Je potřeba se zadívat do Jeho očí, zaposlouchat do Jeho hlasu. „Je nezbytné“, napsal Jan Pavel II. v Novo millenio ineunte, „aby se naslouchání Božímu slovu stalo životodárným setkáním.“ Také tato chvíle zamyšlení je cestou k poznání, že Ježíš je opravdu Mesiáš a vykoupení z hříchů je nejmocnějším skutkem obnovy, která dojde naplnění.
Čt 19.3. Slavnost sv. Josefa     
Řím 4,13.16-18.22  ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal – „Svoboda člověka je stále nová musí se rozhodovat vždy znovu. Naše rozhodnutí nemohou být nikdy učiněna za nás někým jiným. Stále nové namáhavé hledání správného řádu lidských věcí je úkolem každé generace; nikdy to není jednoduše skončený úkol.“ (Benedikt XVI. , Spes salvi 24-25) Dosáhneme cíle své víry, dosáhneme naplnění života? V Ježíše Krista vložme svou naději, pak jí nic     neotřese.
Mt 1, 16.18-21.24a Josef udělal, jak mu anděl Páně přikázal – Skutky víry jsou nepochopitelné. Jen člověk spravedlivý a plný Ducha svatého bude mít odvahu dělat věci tiché, skryté  láskyplné. Vážím si svatého Josefa pro jeho mlčenlivou a něžnou lásku k Bohu a k Marii.
Pá 20.3. 1Kor 1,25 bláznovství Boží je moudřejší než lidé – Moudrost člověka založená na poznání rozumovém nebo zkušenostním je velmi omezená, zatímco moudrost Boží vševědoucností v každém ohledu přesahuje naše krátkozraké pohledy. Objevme dnes to, čemu se tradičně říká Boží prozřetelnost, a vyprošujme si důvěru, že náš nebeský Otec nemůže než opravdu milovat.
So 21.3. 1Kor 1,25 slabost Boží je silnější než lidé – Lidské zkušenosti s Boží mocí jsou fascinující. Lidé se ženou za zázraky. Všedností si nevšímáme, ačkoliv každý den našeho života je zázrakem sám o sobě. Trpělivost (hyponome - umění čekat a snášet trpělivě zkoušky je pro věřícího nezbytné, aby se mu mohlo „dostat splnění slibu“, Benedikt XVI., Spes salvi 9) člověka závisí na trpělivosti Boží s námi. Je čekáním v přítomnosti Krista, s přítomným Kristem na doplnění jeho Těla v perspektivě jeho definitivního příchodu. (Spes salvi 9)

Ne 22.3.  – 4. neděle postní    
Ef 2,4-10 nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou – Některé skutečnosti nevnímáme, protože jsou příliš malé, některé nepozorujeme, protože jsou příliš velké. Paradoxní a snad proto lépe pozorovatelná skutečnost lásky, která neustává: Eucharistie. V tak bezmocné způsobě je skryt Bohočlověk, Ježíš, v němž se zjevila velikost Boží lásky a milosrdenství.
Jan 3,14-21 jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu – Jednoduchý obraz, který není třeba vysvětlovat: na světle se ukazuje pravda o nás a našich skutcích. Ten, kdo se má za co stydět, ke Světlu nejde. Paradoxem dneška je však fakt, že se někteří lidé nestydí za evidentně temné skutky a jiní lidé je za to ještě obdivují. Před Bohem však neobstojí…

Po 23.3. Ef 2,5 Probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy – Opět jeden z paradoxů: hřích vytváří iluzi šťastnějšího a plnějšího života a přitom působí smrt. Je to jako s drogou – „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Ježíš svým učedníkům netají, že je čekají zkoušky a pronásledování. Přes vše zlé a temnotu zakoušenou na cestě nás čeká jiskřivý život s hodnotami dobra. Per aspera ad astram (přes překážky ke hvězdám).
Út 24.3. Ef 2,8 Milostí tedy jste spaseni skrze víru (té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru) – Vděčnost za  dar víry nejlépe vyjádříme ve skutcích lásky k Bohu a k lidem. Víra je cesta objevení naděje a osobní poznání, že nás Bůh miluje. O svých zkušenostech s Bohem pak máme vydat svědectví, aby i ostatní se nechali obdarovat Boží dobrotou.
St 25.3. Slavnost Zvěstování Páně
Žid 10,4-10 Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit –    Naše oběti (i sebevětší) nemohou přinést ospravedlnění. Každý dobrý skutek, každý sebezápor, každé asketické cvičení jsou jistě důležitou přípravou na přijetí toho podstatného: Záchrany docházíme jen skrze Božího Syna, který se stal člověkem. Bez Vtělení by nebylo Vykoupení.
Lk 1,26-38 Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha – Jak často si Maria vzpomněla na tato andělova slova? Jak jí mohla znít cize a neskutečně pod křížem? Stejně jako ve chvíli Zvěstování i později bude s vírou a nadějí opakovat: „Jsem služebnice, ať se mi stane podle tvého slova.“ Představme si dnes také Pietu, kdy Maria opět drží svého Syna… I to je milost.
Čt 26.3. Ef 2,9 Spasení není z vás, je to Boží dar – Když nám někdo dá dárek, ptáme se: „Kolik jsme dlužni“?!? Na dar nemáme odpovídat pocitem dluhu. Naše upřímná radost a vděčnost jsou nejkrásnější odměnou toho, kdo obdarovává. Projevme dnes svou radost a vděčnost Bohu!
Pá 27.3. Ef 2,10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky – Touha po dobru je hluboce vryta do lidského srdce. Schopnost konat dobro má každý. Pokud své dobré skutky budeme konat v Duchu Kristově, přinesou spásu nám i lidem kolem nás. Nebude to naše zásluha, ale naplnění svatého životního povolání ke spolupráci na spáse světa.
So 28.3. Ef 2,10 dobré skutky, které nám Bůh připravil – Nejprve se musíme vzdát pocitu, že Bůh si s námi hraje dětskou hru „na poklady“. Někdy se lidé takto zříkají zodpovědnosti, neboť mají pocit, že vše je již dané. Zkusme si dnes uvědomit, že jedinečnost našeho života spočívá v tomto: zde a nyní mohu vykonat dobro, které nikdo jiný vykonat nemůže. To je obrovská zodpovědnost za to, jak to na světě vypadá!

Ne 29.3.  – 5. neděle postní    
Žid 5,7-9 Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi – Pro některé lidi je svrchovaně důležitá historicita života Ježíše. Ale to je velké nepochopení. Odhalením historického Ježíše neobjevíme Krista! Teprve až pochopíme, co Ježíšův život (jeho slova i skutky) pro nás znamenají, objevíme svého Spasitele. Ježíš pro nás nesmí zůstat „historický“, musí být živý!
Jan 12,20-33 Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? (…) Otče, oslav své jméno! – Těžko se nám připouští ve chvílích strachů, úzkostí a depresí, že taková situace má smysl. Temnota, která nás zahaluje je tak trýznivá, že nám bere dech. Velikost vztahu Ježíše k Otci je v jeho neochvějné důvěře v otcovu lásku (pramenící také z lidské zkušenosti! – křest v Jordáně, proměnění na hoře Tábor) a v ochotě poslušně odpovědět na jeho přání (Flp2,8; Žid 5,8)

Po 30.3. Žid 5,7 přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb – Nic lidského Ježíši není cizí. Ačkoli známe jeho modlitbu nad hrobem Lazara (Jan 11,42), vidíme, že mu bolest otvírala srdce v modlitbě - hlasité a naléhavé. Nebyly to jen okamžiky slávy, které poznali apoštolové, byly to také probdělé noci na modlitbách (Mk14,33-41). Modleme se vytrvale, nebojme se obětí…
Út 31.3. Žid 5,7 úpěnlivých proseb (k) Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí – Jak může vypadat naše modlitba?     
1/ Připomeňme si velké Boží skutky z minulosti své vlastní i druhých – to povzbudí naši důvěru.
2/ Chvalme Boha pro jeho vznešenost a velikost, pro jeho svatost, za jeho plány v našem životě.
3/ Vyznejme svou nedostatečnost a hříšnost s důvěrou v jeho milosrdenství.    
4/ Poděkujme za již udělená dobra, za vše, co jsme již přijali z jeho prozřetelnosti.    
5/ Svěřme mu své obavy, strachy, prosby – podobně jako Ježíš: naléhavě, upřímně, úpěnlivě.    
6/ Setrvejme v tichu a soustředění bez toho, abychom jej zahrnovali svými slovy.    
7/ Vyjádřeme znovu svou důvěru v jeho lásku.    
8/ Připojme se k modlitbě Ježíšově (Otče náš), případně prosme spolu s Pannou Marií, anděli a našimi nebeskými přáteli a přímluvci za vyslyšení.    
Nebojme se svou modlitbu prokládat zpěvem, chvílemi ticha nebo texty Písma (např. žalmy).

MISERICORDIAS DOMINI IN AETERNUM CANTABO!