De profundis

V zvrhlém těle, z krvavého, nečistého dna,
Bože, volá tě má duše hrůzou těhotná

duše moje ruce hladové své vzpíná -
ale nikde nic, jen tma jest kol ní siná.

Bože, utěš, světla dej mi nasycení!
Bože, života dej duši, která není

když s ní nejsi ty!
Bože, hvozde obludný mé samoty,

jehož marně hledám - a v němž jsem
a v němž bloudím, nemlč, vzněť se, rozviř, praskotem

se zveselím; v blescích duše má se rozhoří:
- Jeden dej jí, nechať na něm vyrazí jak na oři -

pusť ji, v svět se vrhne, lačná srdce pustá
sžene v krutý Hvozd, jenž prahne, vyšlehuje, vzrůstá -

tisíciramenná milenka, ztepilá, žhoucí, tisíciústá!

(Bohuslav Reynek, 1918, básně knižně nevydané)