31. 10. 2011 – 22.den

Alcuéscar- Cáceres

Ranní vstávání a balení mi nedělá dobře. Trvá mi poměrně dlouho, nicméně kolem osmé hodiny se vybatolím ven. Španělé jsou už pryč. Respektive fotí se po snídani před klášterem. Společná modlitba. Já jdu ještě do puebla. Původně chci ke kostelu, ale netrefím se. Jsem na jiném kopci, tak si fotím aspoň nějaké domy.
Kolem 9. hodiny vycházím z městečka. Chci dojít do Valdesalor, což by mělo být 27,5 km. Taková slušná etapa. Kolem vodní nádrže, kterou míjím spíše zdálky a vidím ji vlastně až na poslední chvíli, než se přiblížím ke Casas de Don Antonio.
Odpočinek u římského mostu. Fotím si hřbitovní kostelík, potom nějaký monument – nějaký památník, vypadá to jako velký kameno-železný diferenciál :-)
Je tady i kohoutek s pitnou vdou, tak si nabírám čerstvou. Při osdchodu z městečka míjím night club Pecad (hřích, pozn. překl.). Tak se modlím k archandělu Michaeli, aby Boží moc zvítězila nad Zlem.
U jednoho z milníků musím spočinout. Noha zlobí. Jde to, ale ztuha.
Dochází mě „moji" Španělé. Jeden z nich a jeho žena Izabel mi nabízí nějaký spray a obvaz. S díky odmítám, že to nějak přejde. Oni jdou do Aldea del Cano. Modlíme se společně Anděl Páně. Nechápu, proč to tak rychle melou. Ale je to styl jejich mluvy.
Ještě jeden římský most, milník a naše cesty se dělí. Loučíme se srdečně. Jako přátelé na CESTĚ.
Jdu k benzínce pro vodu (pak zjistím, že asi 50 m od toho, co jsem odbočil, byl zdroj pitné vody pro poutníky). U benzínky opět sundávám levou botu.
Nějací muslimové si vedle mne rozkládají oběd.
Vrchol ekumeny: FRANCOUZŠTÍ MUSLIMOVÉ Z MAROKA NABÍDNOU JÍDLO ČESKÉMU KATOLICKÉMU KNĚZI VE ŠPANĚLSKU. A tak po chvíli přijímám jejich nabídku, když se se mnou dělí o své jídlo. Příjemně posilněn chutnou a vydatnou stravou se vydávám na cestu. Sice jsem místo 15 minut zůstal skoro hodinu a čtvrt, ale stálo to za to. Jde to těžce.
Procházím přes letiště aeroklubu – už asi potřetí odpočívám.
Blíží se Valdesalor, ale blíží se pomalu. Asi o půl páté jsem u římského mostu, kde je cedule: albergue 1,1 km.
Doplazím se silou mocí do vesnice. Fakt jsem tuhý jak límeček.
Na náměstíčku mě posílá chlapík k baru, kde mají dávat razítko a klíče k albergue. Bar je zavřený.
Zvoním na vedlejší dům. Paní říká, že na ayuntamientu. Ale to je taky zavřené. Jiná mě posílá zeptat se do domu na konci vesnice. Nikdo není doma.
Jsem bezradný. Co dál? Zvolit vatriantu provizorium?
Zvažuji je 17:30. Z Valdeslaor do Cáceres je to ještě přes 11 km. Což jsou minimálně 3 hodiny cesty. Brzy se stmívá.
Nakonec se rozhodnu vyjít dál. U benzinky čepuji 2,5 litru vody, kdybych to fyzicky nezvládl, abych měl co pít v noci, a z čeho uvařit.
Kdo nemůže ještě 7x může. Nasazuji 3. kosmickou rychlost. Fakt nechápu, kde se to ve mně bere. Ale minimálně znovu žehnám bratru muslimovi a jeho ženě, že mě nakrmili, protže z toho jídla mám energii k další cestě.
Podle průvodce musím vystoupat na kopec a pak už do města mírně z kopce. Chci být nahoře před setměním. Světlo města mi pomůže na cestě, protože čelovku mám přehluboko v batohu.
NEUVĚŘITELNÉ. Skoro hodinu jdu - syčím občas bolestí.
Myslím, že už jsem psal „když cesta bolí". Teď říkám „když noha bolí".
Na hřebeni, když už vidím světlo města, odpočívám.
Teď už jen doklopýtat dolů. Občas mám pocit, že ne zpředu, ale že mi někdo svítí na cestu zezadu. Ohlédnu se, ale nikdo. Pak to chápu: můj strážný anděl, kterého Bůh posílá. Fyzická zkušenost (vysvětlitelná jistě fyzikálně odrazem světla od mraků) s osobní Boží péčí, které se nezdráhám říci: „Díky, můj anděli."
Před 8 hodinou jsem v Cáceres. Úplně grogy.
Ptám se na nejbližší útulek. Poradí mi. Je to privátní albergue, jehož reklamu jsem ještě v posledních slunečních paprscích viděl po Cestě, La Ribera San Marco.
Zvoním.
„Buenos noches, es posible alojar un peregrino?"
„Moment." Za chvli se otevřou dveře a sympatický pán povídá: „Somos completo."
Albergue municipal – 20 minut do města. Málem mě omyje. A je to na mně znát.
„Io soy encantado, io hai mi pede malo."
Ještě jednou se zeptám: „Valdahol?"
„Si."
„Gracias."
A tak klopýtám ze schodů a vydávám se na cestu. Asi po 5 minutách bolavé chůze mi zastaví protijedoucí auto. Je to ten pán. Zželelo se mu, když mě viděl odcházet. Odveze mě. S vděčností přijímám. Aspoň nebudu bloudit. Jsem úplně mrrtvý (a to jsou Dušičky až pozítří).
„Muchas, muchas gracias" - na víc se nezmohu. Odjíždí. Ať mu Bůh žehná!
Ubytován, po sprše, nahřívám se v maličké vaně. Na nohu si dávám chladný obklad. To jsem měl udělat už dávno. Ještě si dám u baru kafe s mlékem. Je 22:00 hodin a já už se jen modlím, jsem uložen, mám nachystáno na ranní mši svatou, prostě je mi blaze.
Ale jít s bolavou nohou 40 km – to se nedělá! :-) Když si uvědomím, v jakém stavu jsem byl před Valdesalor, připadá mi sprint těch dvou hodin jako neuvěřitelný zázrak.

Fotky z této etapy:
https://www.signaly.cz/fotky/50879

18€ albergue
1€ kafe
0,50€ sladkost