3. 11. 2011 – 25.den

Cañaveral – Galisteo

déšť, slunce, kanál, pastviny
Probouzím se do deštivého rána. Všechno mi trvá dlouho... Balím do igelitu, co se dá. Bratr Španěl už je pryč. Bez pláštěnky přejdu do baru, kde na mě čeká snídaně. Obligátní – opečená houska, marmeláda, kafe s mlékem.
Před barem stojí a pokuřuje bratr Španěl. Provázky vody visí z nebe a on lakonicky dodá: "Toda día" - celý den. Asi půjde jen do Grimalda.
Já nasadím batoh a na něj pláštěnku. Pomáhá mi jedna paní a říká něco o špatném počasí. Jj. To má tedy pravdu.
Na konci vesnice přestává pršet. Svlékám pláštěnku a do příkrého kopce kolem Ermita San Cristobal až do sedla jdu jen v tílku... Sluníčkoooo! Po cestě dolů mi ani nevadí, že malinko bloudím.
Když jsem si myslel, že jdu špatně, šel jsem dobře. Když jsem si myslel, že jdu dobře, šel jsem mimo.
Cesta vede do kopce, míjím lákavou odbočku na Grimaldo, ale zajít si 1 km na kafe, to není asi to, co bych si troufl investovat.
Příjemnou chůzi, v podstatě jednotvárnou, naruší občas nějaká branka. Přecházím cestu a začíná táhlý kopec, pomaličku stoupám. Po levé ruce mám obrovský oplocený pozemek, dokonce jsou na něm kamery, které sledují "narušení". Buď to je opravdu vojenský pozemek, nebo to je pozemek paranoika.
Po obloze se stále hodí mraky, občas si říkám, kdy začne pršet. Už od včerejška mě pronásleduje myšlenka, jestli to má smysl... pětadvacet dní, den co den, vstát a jít. Bolí mě noha... (dneska o něco méně). Má to smysl putovat? No občas je to trochu víc o pokání...
(Polední přestávka). Sundám si boty, müsli tyčinka, napít... Nohy natažené na karimatku. Nechce se mi obouvat, když tu začnou padat kapky deště (a to ještě mraky nejsou nade mnou). Rychle obout, což mi moc nejde, pláštěnku a sednout si na batoh a chránit věci proti intenzivní přeháňce... Uff, to nebyl ideální konec odpočinku.
Střídání deště a slunce mě donutí vymyslet způsob, jak jít s pláštěnkou v pohotovostní poloze. Regulérně prší.
Má to smysl???
Příkrý sestup k hrázi malinké přehrady. Podle průvodce ještě tak hodinku a půl a jsem "doma". Konečně vidím duhu. Kdysi bych ji pokládal jednoduše za Boží odpověď na mé přemýšlení, zda to má smysl. Dnes se raduji z její krásy a připomínám si, že to je znamení smíření. Bože, potřebuji prožít smíření.
Za dobu mé služby se toho stalo tolik, co bych vzal zpět, kdyby to bylo možné. A ty odpouštíš, léčíš, smýváš viny...
Stoupám do kopce, přemýšlím, která z těch vesnic okolo (vidím dvě před sebou) je městečko Galisteo. Myslím, že ta víc vpravo. Ti dva, co tu šli (B. Müller a Miguel), došli do špatné a museli ještě kus dojít. To bych strašně nerad. Přece jen není ideální počasí a když dám své noze včasný odpočinek, tak se třeba umoudří.
Rovně to nejde, značka ukazuje doprava. Podél kanálu (betonový ošklivý kanál) se vydávám a říkám si: asi tady zapomněli odbočit. Za chvíli doleva – podezřelá pěšina. Vyvádí mě po 100 m zpět ke kanálu. To byl fór? Zkratka asi o 5 metrů, zato horší cesta... Vidina, že budu za chvíli v Galisteu mě drží. Neprší. Jdu podél kanálu, který opisuje vrstevnici. To je dlouhá cesta, protože se obrací vlastně do protisměru, abych obešel údolí. Po kilometru a půl, kdy nevidím šipku, jsem nejistý. Procházím jakýmsi hospodářstvím. A šipka nikde, a to předtím byla celkem často.
U jediného domku, který vypadá obydlen, nechám psa, aby vyštěkal majitele.
"Buenos tardés, Galisteo, por favor?"
Mávne rukou opačným směrem, než jdu. Je to to město, co jsem si myslel, že to není. Dnes už poněkolikáté. To znamená kilometr a půl zpět. Pán něco povídá o zelené brance, ale moc mu nerozumím. Říká: "solo una camina", nebo něco v tom smyslu.
Pekéňa branka, una kamina. Obracím se zpět.
Začíná pršet. Mám vztek na sebe, na značkovače, na počasí (to jen trošku, jsem taky vděčný - aspoň se snažím si to připomínat-, že jsem dostal celé dopoledne bez deště), noha se ozývá. Vracím se až k místu, kde jsem odbočoval. Podél cesty sice byla branka, ale "prohibido paso" (poznámka: to jsme se tak málo v srpnu naučil znát Španěly, že některé věci jsou jinak? Třeba některé předpisy...)
Pokouším se najít cestu – asi 3x. Pak se vzdávám a poslechnu podezřelou šipku (je bílá a pod tím je napsáno cosi jako Bar Piscina).
Původní cesta po hospodářství se ztrácí. Jdu pastvinou. Sice neprší, ale tráva je nasáklá, občas bláto, občas kravské lejno.
Po deseti minutách křičím na svět: "Posrrrrané krrrávy!"
Přelézám první ostnatý plot a zídku. Jdu nižší a stejně mokrou trávou.
Přelézám druhý plot. Cesta pro traktory mě vede správným směrem. Chvíli. Pak je neprostupný porost. Pastvinou jdu chvíli opačným směrem. Ještě jeden plot... Jsem u hospodářství, které šlo asi projít, ale bylo prohibido paso. Kde se vzala, tu se vzala šipka. Tak tedy děkuji... Po víc jak hodině bloudění, nachozených kilometrech, mokrý... Ale už nejsem daleko. Jen stoupání do příkrého kopce a už pajdám k městečku bahnitou cestou. Vynikající závěr. :-)
Albergue je pěkný. Telefonuji hospitaleře Sandře. Zvedá to chlap. Ptá se, jestli je otevřeno, zkusím vzít za kliku... Ano, je. Tak se mám ubytovat a večer přijde Sandra dát razítko a zkásnout. Jsem tu sám. Novučký albergue nemá kuchyňku. Mám však vařič...
Osprchuji se, dnes mi teplá voda přijde k duhu.
Nákup. Vařím těstoviny a salát (ensalada rusa), piju džus a víno. Venku občas prší. Ale já jsem v suchu.
Večer ještě jdu lovit signál WIFI... daří se. Stojím pod malým přístřeškem a jedním prstem klepu odpovědi na maily. Pustím TV, koukám na počasí, bude líp ... ještě jeden dva dny a pak bude hezčí počasí. Tedy snad.
V TV je Matrix Revolution. Neo, Trinity, Morpheus... nerozumím tomu, je to španělsky.
Není ta cesta tak trochu Matrix?
Unaven fyzicky i psychicky usínám u TV. Pak mě nemají bolet záda ... Mátožně se zvedám a jdu spát.
Topení, které jsem pustil, hřeje a suší mi věci.
Je to v podstatě pohoda.

Fotografie:
https://www.signaly.cz/fotky/50919

7€ albergue
8,17€ potraviny
ensalada rusa (2x) 2€
marmeláda 0,98€
salám 1,10€
víno 2,35€
džus 0,80€
chleba 0,64€