19. 11. 2011 - 41.den

Lubián -A Gudiña

Ráno ani nenechám zazvonit mobil. Jdu se modlit na schody. To proto, že nejsem v alebrgue sám. Dole spí bicigríni a nahoře se taky spí.
Než se domodlím, procházejí kolem mě do jediné koupelničky, která je v patře.
Je zataženo, chystá se na déšť. No potěš. V noci jsme si moc neodpočinul. Jsem rozlámaný. A to mě čeká další horská etapa. Vařím kafe s mlékem, snídám lehce. Naštěstí mě to velké stoupání čeká na začátku dne. Snad to půjde.
Sanktuario de la Tuiza navštívím dnes. Je to po cestě. Cesta klesá: pochopitelně, tyto „španělské Lurdy“ - jak si to představuji – přece musí být u řeky. A řeka teče v údolí. Mraky visí těžce dolů. Občas už už to vypadá na déšť.
U sanktuaria si sundávám košili a na batoh nasazuji pláštěnku do pohotovostní pozice. Dává se do jemného deště. Cetsa ještě chvíli klesá a pak to začne. Únava je v celém těle. Cesta je blátivá, kamenitá, občas je z ní potůček. Tady asi nepomůže žádná impregnace. V jednu chvíli opravdu je to potok. Šipka je asi pod 10 cm vody. Stoupání je stejně strmé jako včera. Taky musím vystoupat 300 výškových metrů. Mám pocit, že na kratší vzdálenosti. A byť to není tak vysoko, je to krušný výstup. Neprší, ale mlhou (mraky) se deru nahoru. V lese je bezvětří a brýle se mlží. V jednu chvíli mám pocit, že by už mohl být vršek. Ale pak si říkám, to bude jen klam. A taky že ano. Byla to jen „mezistanice“, která umožnila nabrat dech. Mám pocit, že je jedno, jestli je začátek dne nebo odpoledne. Potím se, pláštěnka hřeje za krkem. Ale neprší – což je velký dar. Nevím, co bych dělal (asi bych šel do kopce :-)).
Nade mnou hučí motory – asi tam je někde cesta :-O (Ukáže se však, že to byl rámus vrtulí – fakt bych zelené a jejich „čistou energii“ poslal do háje...) Po dlouhém, fyzicky (a psychicky) náročném výstupu – opět bláto; je tady cesta, která stoupá (podle průvodce) assez fortement (fr. dost prudce). Až na vrchol průsmyku.
Hranice Galicie. Kastilie se se mnou rozloučila velmi tvrdým způsobem. Galicie mě vítá příjemněji, dokonce se i sluníčko pokouší prodrat skrz mraky.
Galicie – to už jsem skoro doma :-) Jako když přejedu z Čech na Moravu :-)
Galicie – to už je země Santiaga.
Nahoře chvíli odpočívám. Fotím si cedule, je půl jedenácté.
Kilometry na patníku mě vyděsí 246,244 km. Mělo by to být míň, ale co nadělám.
Sestup je místy náročný, takže si představuji ideální satv – cestička s pískem, mírný svah...
A zatím kameny, občas bláto, svah je relativně příkrý.
Pak už je to A Canda, za ní kousek po asfje najednoualtce a opět dolů doleva. Podcházím koleje. Cesta je najednou ta ideální. Sparvuje se mi nálada, ač tuším, že ke kolejím, pod něž jsem sestoupil, se ještě budu šplhat. Z kopce a do kopce. Pláštěnka je ale už v batohu. Pršet dnes nebude a na sníh to taky nevypadá. :-) Do Vilavelly opravdu stoupám. A z ní klesám.
Pastviny. Cesta je poskládaná v mokřině z betonových rour. Tedy na chůzi nic moc. Písek, kterým byly zasypané už je dávno odplavený. Ale majitel udělal maximum. Občas se zatáhne víc, občas svítí slunce a dodává odvahu.
Na konci pastvin je fuente – kohoutek. S radostí si nabírám vodu a piji. Přichází jako na zavolanou. Pak ještě pár set metrů a u kaple na začátku O Pereiro (jak si nevzpomenout na jezuitu A. Pereiru – Myšlenky a modlitby, nebo tak nějak se ta knížečka jmenovala) odpočívám. Pofukuje a tak odpočinek není až tak ideální. Kousíček je hřbitov.
Já obědvám čokoládu – moc příjemné. A müsli tyčinku. To je vynález!
Z O Pereiro má vést cesta do kopce. Pro změnu. Ale celkové hodnocení je spíše kladné, je kousek po poledni. Kopce přede mnou jsou spálené.
Přemýšlím, zda to bylo schválně, ale spousta věcí mě přesvědčuje, že ne. Smutný pohled, ale i z popela vyráží zelené a ty fialové kytky...
Stoupání je relativně náročné, ale mám ho snad radši než sestup.
Ve vesnici O Cañizo vím, že už to jsou jen 4 km.
Zajdu do baru, který je inzerovaný. Starší manželé, kteří obsluhují, jsou příjemní. V krbových kamnech hoří oheň. Sedám do proutěného křesílka a vychutnávám kávu s mlékem a kolu. K tomu olivy jako pozornost podniku.
Ač bych mohl pokračovat po cestě do A Gudiña, odbočuji do vesnice a hledám Caminu.
Jsem odměněn – bláto, voda, kameny. A kříž.
S pohnutím (nevím proč) zpívám. AVE CRUX. A potom – Kríž je znakom spásy.

Camina mě vyvede na N525.
Únava a nohy se ozývají.
Modlím se růženec.
Most přes dálnici a za ním fotovoltaika. Technicky promyšlená. Otočná, náklopá a nedělá rámus jak ty pitomé vrtule. Ale je stejně hnusná.

Hledám cestu k útulku. Funguje. Když přicházím, hospitalera odemyká.'
Tož říkám: „Buenos tardes – es mirácolo.“
A ona, že mě viděla, tak vyrazila odemčít albergue.
Albergue je pěkný, topení se dá zapnout nahoře i dole...
Ptám se, jestli jsou tu 2 kostely a jestli je dnes mše sv.
Ona říká v 18:00 hod, v kostele blízko odtud.
Oba kostely jsou blízko, ale v tom vzdálenějším je v 20:00 (u sv. Martina).
V inzerovaném baru Peregrino nevaří ve 4 odpoledne, tak si dám bocadillo. Dobrá volba. Ještě musím vybrat peníze z bankomatu.
První nefunguje, druhý nesežere mou kartu. Naštěstí je tu konkurence, která mi peníze vydá. Ale už jsem spřádal „krizové scénáře“.
K sv. Petru vyrazím po nákupu.
Mše sv. není 6, ale o ½ 7. Mladý šikovný kněz. Slouží tady gregoriánskou mši sv. (je to v černém, text\y jsou za zemřelé, ale čtení a kázání je z Krista Krále). Káže ohnivě.
Povídá, že diecéze OURENSE už 2 roky nemá biskupa. Jen administrátora.
Po mši svaté jdu ještě ulovit WIFI. U malé kávy sedím skoro hodinu.
Po návratu do albergue najdu pozdrav: Buen camino, PADRE.
Takže ta hodná paní byla na mši svaté. To je radost, když hodná a ještě zbožná. Fakt mě to potěšilo.
Suším věci, suším boty. Vypral jsem.
Večeři vařím – těstoviny s ensaladou, kterou jsem táhl přes kopec v batohu, víno, olivy.

Fotografie:'
https://www.signaly.cz/fotky/51212

2,50€ kafe a cola (O Cañizo)
5€ albergue
5,40€ bocadillo& pivo (bar Peregrino)
7,85€ potraviny
olivy, víno, mléko, croissanty, cibule...
0,80€ cafe con leche (internet hostal Madrileña)