16. 11. 2011 – 38.den

Santa Marta de Tera – Mombuey

Ráno jak vymalované. Snídaně v mé režii vypadá tak, že si dám zbytky, kafe, mléko... Urovnat, uklidit po sobě; než vyrazím je ½ deváté. Slunce bude jistě svítit na sochu sv. Jakuba, tak na to chvíli čekám. Chtěl jsem si dát snídani v baru, ale mají zavřeno. Nu což. U kostela je růže a já si vzpomenu na strýčka Luboše a jeho knihu Ještě na růži rosa. Vycházím, cesta vede lesíkem, potom kolem těžby písku nebo hlíny … rozhodně to je na stavbu silnice. :-)
Řeka Tera, která dala část názvu asi všem vesnicím v jejím povodí, tady tvoří jakousi zátočinu a je u toho rekreační zóna. Poměrně rychle se dostávám do první vesnice.
Po cestě mě myšlenky dovedly ke slovu „disponibilita“. Být disponibilní, schopnost pružně reagovat, schopnost být k dispozici, schopnost svobodně říci „Ano, zde jsem.“ Mít plány a také je schopnost je opustit. Jít kam mě pošlou. Disponibilita...
Na kraji cesty rostou jablka, sbírám pár popadaných, jsou výborná. Kolem kanálu a po kratičkém stoupání do kopce se dostávám do Calzadilla de Tera. Vpravo je opuštěný kostel, aspoň tak ho označuje průvodce. Kostel sv. Justa a Rufina. Jako u nás v pohraničí. Fotím zmar a zkázu, a taky lidskou bídu, která se realizuje ve vandalství... Ve vesnici je nový kostel posvěcený r. 1989; vedle něj je kaple. A tak mi vyvstává příběh farnosti, která má starý kostel, nevyhovující prostředí, navíc na kraji vesnice, možná špatný technický stav... A musí se rozhodnout, zda opravovat neopravitelné nebo vybudovat v centru větší, nový kostel vedle kapličky. Těžké rozhodnutí opustit staré a jít do nového. Být disponibilní...
Ale ten starý nemuseli nechat takto :-(, chce se mi říci. No ale to je pohled zvenčí.

Opět jablka. Ještě lepší. To je dneska bohatý a krásný den! Po chvíli, asi po 10 minutách přicházím k další vesnici Olleros de Tera. Uvítá mě „obousměrný patník“. Tak si člověče vyber. Někdy to nejsou jednoznačné ukazatele, někdy je třeba blíže zkoumat „znamení života“. I tady se asi dalo jít druhým, naznačeným směrem, ale já jdu směrem původním, do vesnice (ač podle průvodce jsme ji měli minout). Na věž ke zvonům. Kostel sv. Michala a psáno s „Y“. No to jsou mi věci.
Na konci vesnice opět rozhodování. Podle průvodce existuje i kratší cesta..., ale já jdu nakonec po nejzřetelnější šipce. Vede kolem sanktuaria – ani nevím komu zasvěceného. A pak nahoru dolů kolem řeky, krásnou přírodou, a vystoupat až na přehradní hráz. Navzdory nápisu – Nebezpečno, možnost kolísání vodní hladiny – cesta vede houštím. Tady bych podle lišejníků sever nepoznal, protože tento cizopasník (nebo symbiotik?) obalil keře a stromy úplně...
Při cestě kolem přehrady, po asfaltu :-(, mě povzbudí nakreslený šálek kávy a údaj 1 km.
A opravdu, zhruba za 10 minut vcházím do vesnice, která je první v Sanabrii. Podle této země se tato část Caminy jmenuje.
Villar de Farfón.
U kostela – na věž. Když slezu dolů poté, co jsem uzřel, že se jedná o maličkou vesnici, mi to potvrzuje místní pantáta: „El pueblo es pequeníto.“ Na otázku, zda je tu bar, vrtí záporně hlavou. - „Kdepak, jsme malinká vesnice.“ A máte se tady jako v „malinkém pekle“, napadá mě myšlenka z dřívějška. A říkám si něco o marném čekání na kávu.
Na konci vesnice je však překvapení. Dům, na sloupě namalovaná káva a šipka... Chlapík v montérkách si hraje se psem. Nedůvěřivě se ptám, zda je možná káva.
Jistě, pojď dál, odpovídá anglicky. Zvláštní člověk. Mluví o tom, že je křesťan a překvapí ho, že já říkám, také. Že jsem kněz. Katolík. On říká klasicky, že je taky katolík, ale ne římský, až přijde Pán Ježíš, že shromáždí opravdové křesťany... Rozhovor španělskoanglicky :-). To není má silná stránka. Nechce euro za kávu, že jsme bratři. God bless your life, God bless your family...

Škoda, že jsem se ho nezeptal na jméno. Třeba se mi ho podaří dohledat na internetu, baych mu poslal pozdrav z ČR. Jdu dál. Pořád ještě nevím, jestli v Ríonegro budu nocovat. Albergue je překrásný (tedy zvenčí), rozhoduji se, zda seženu klíče. V baru se ptám, zda je ve vesnici obchod. Není. To rozhoduje. Mohl bych sice v baru pořídit základní potraviny, ale průvodci (oba) - i půl mé osoby – říkají, že etapa je až do MOMBUEY. A tak vyrážím na cestu. Ještě 9 km. Využívám toho, že je hezké počasí a že nohy nezlobí. Cesta celkem ubíhá, ale batoh těžkne a nohy už taky říkají: dost. Poslední tři až čtyři kilometry jsou bolavé. Ale zvládl jsem to do ½ šesté. Nejdřív minu albergue, pak se ptám paní, a ona je to osoba zodpovědná za albergue. Dává mi klíče, ráno je mám hodit do schránky. Albergue má jen základní vybavení a je v něm zima. Jediná zásuvka v albergue a jediná v koupelně. Přesunuji malý radiátor do koupelny, třeba ji zahřeje, abych se mohl osprchovat.
V 6 hodin je mše svatá. Výborně. To stíhám tak tak, abych si převlékl triko a šel do kostela. Místní kněz je starší, mluví strašně rychle, takže mu lidi ani nestačí odpovídat. Čte si sám, vše zvládá sám, po mši jsou lidé z kostela dřív, než bys řekl švec. Říká, že má ještě katechezi dětí na faře. Před kostelem čeká asi 8 dětí.

Já jdu nakoupit, nechat orazítkovat kredenciál. V mikrovlnce ohřívám paellu a vařím vodu na kávu. Paella utiší největší hlad, ještě si dám housku se sýrem a ohřeju mléko. Uteče mi z hrnku, takže musím mikrovlnku umýt.
Jdu na večeři do baru. Mají připojení WIFI. Objednávám si naslepo, ale vyhýbám se kalamárům. Jsem nasycen a zahřál jsem se. Jdu do albergue. Postele jsou tak měkké, že mám pocit, že jdu spát do V. Osprchuji se v koupelně zahřáté na přijatelnou míru. Ve spacáku a pod dekou se to dá.
Jsem úplně hotový. Už nejsem nejmladší a kilometry jsou znát.

Fotografie ve větším počtu:
https://www.signaly.cz/fotky/51125

1€ cafe con leche
9€ menu del día
8,50€ potrvainy
paella do mikrovlnky 2,55€
mléko 1,20€
paštika 1,55€
sýr 1,25€
ensalada rusa 1,95€

0,95€ chléb
3€ albergue (donativo)