11. 11. 2011 – 33.den

El Cubo de la Tierra del Vino – Zamora

Ráno se mi jako obyčejně nechce vůbec ani vystrčit nos ze spacáku. Ale na třetí zvonění se přece jen sbírám. Kupodivu mi odpočinek pomohl, takže se cítím celkem schopně. Ale přesto mám na paměti, že mě dnes čeká 33 km do Zamory. To je souhra 11.-11. -11., 33.den, 33 km :-D
Jsme překvapen, protože ač chladno, je hezky. Na déšť to nevypadá. Bohu díky.
V 8:05 přichází hospitalero a urychluje tím mé sbalení, takže 8:15 jsem na cestě. Ještě fotím kostel, kříž a při východu slunce opouštím El Cubo. Cesta celkem ubíhá, vine se podél kolejí. Je příjemně, ač to na sundání bundy není. Fouká. Je počasí na draka :-).
Vinice. Hrozny snad ani neobírají. Některé jsou seschlé, jiné jsou na pokraji zahnití. Tak si občas vyberu nějaký hrozen a posílím se. Přece jen jsem toho ráno moc nesnědl. Vlastně jsem neměl nic než čaj a džus a müsli tyčinku. Takže když se po 11 hodině dostávám do Villanuevy (btw. v dálce jsem z kopce viděl Zamoru), podle průvodce si dám v baru Vía de la Plata kafe a sladké (dolce) k tomu. O půl dvanácté (celkem dobrý čas :-)) vyrážím na dalších 20 km. Doprovází mě „nové milníky“, které jsou popsané i arabsky a mají hůl a tykev :-) U San Marcial vidím dobrou zprávu: Zamora 14 km. Tedy relativně dobrá zpráva, protože nohám to přestalo šlapat.
Fouká. Minimálně 3 hodiny, možná víc, jsou přede mnou. Brzdím myšlenky, aby nechtěly být už v Zamoře; „z místa panoramatického pohledu je to ještě dost daleko“, praví průvodce. A má pravdu. Když jdu kolem ovčína tři psi na řetězech se mohou zbláznit. Ale já nejsem nebezpečí, já jsem rád, že jsem rád. Když vidím, že se blíží šipka nějakého jiného značení (nějaká poznávací stezka Dueño), chtěl bych, aby to bylo aspoň „7 km“. Příjemně mě překvapí údaj 5,7 km. Po chvíli však míjím patník téhož značení s údajem 6 km. Ale pořád to vypadá optimisticky
Po obloze se už honí mraky. Proto když objevím monument Studna slibu, nezdržuji se študováním textu. Prostě si ho vyfotím a příležitostně pročtu. Na symbolické studni (která je prázdná a vyschlá) je nápis i česky. Tedy ne úplně přesný překlad, ale stejně to potěší, když je čeština mezi světovými jazyky. A pak už štandopéde občas rozbahněným terénem (jen trošku, ale stejně se lepí, ale po včerejší zkušenosti jsem opatrný). Po 2 km musím spočinout. Nejde to. Přece jen už mám v nohách cca 30 km.
Když mě tedy (podle mého vnímání) ženou šipky do kopce příliš doleva, nejsem z toho nadšený. Město mi připadalo jinde. Ale byl to jen můj dojem. Padlo prvních pár kapek. Smlouvám s Hospodinem, jestli by to ještě nemohlo počkat – do ½ čtvrté. Kostel San Frontis, jenž krásy nepobral, jen letmo vyfotím, snad proto, že je spojen s farním domem a taky že si moc nelámali hlavu s památkovou úpravou.
Hořekuji, když mě cesta žene po nábřeží a počasí mě nenechá fotit zvláštní křížovou cestu. Určitě bude někde na netu, budu si ji muset najít. Přes románský most mě už žene déšť. Ne silný, ale mokrý. Albergue by měl být nedaleko. Hurá. Zamčeno. Tlf. na hospitalera. Pro forma zvoním a jdu hledat stříšku, kde bych mohl vytáhnout telefon. Hospitalero je ale uvnitř. Trochu mluví francouzsky. Podivuje se, že jsem šel z Málagy přes Sevillu. Je to poutník a teď dělá dobrovolníka – hospitalera. Jmenuje se Pepe. Srdečný člověk ze Salamancy. Přijely za ním kamarádky a – jak říká - přišel jsem „en bonne heure“, v dobrou hodinu (v pravou chvíli). Dostávám oběd, postres i trošku výborného vína. Od pana biskupa z Léonu, s nímž se Pepe osobně zná.
Nechávám je jejich osudu a jdu se sprchovat. Pak vyrážím do města, které je občas trošku deštivé.
Kostel sv. Cypriána je hned vedle útulku. Nesmí se fotit. Tak si koupím dva pohledy. Moc působivý. Stejně jako kostel sv. Máří Magdalény. Tam tajně ulovím alespoň jednu fotku. Pak najdu kostelík, v němž je adorace. Chvilka vděčného poklonění.
Když dorazím ke katedrále, už regulerně prší. Do katedrály (a do muzea) je vstupné 4€ a za ½ hodiny zavírají. Tak se tam prostě nepodívám. Hmm. Takhle se cítí lidi i v Praze... Je to nefér vybírat vstupné do kostelů.
Pomalu se stmívá. A já slyším odněkud zvon, který zve na mši svatou. U sv. Izidora to není. Ale Pepe mluvil o nějakém svatém na „I“. Je to sv. Ildefons a sv. Petr. Přicházím po ½ 7. Začínají růženec. Už stíhám druhou polovinu Zdrávasu s lidmi „Santa Maria, Madre de Dios, ruega pro nosotros pecadores ahora y en la hora muerte nostre. Amen.“
Mši svatou koncelebruji potichu; starší kněz, výborný, srdečný; kostelník jakbysmet. Prosí za mě v přímluvách.
Po mši svaté je ještě poslední den novény za duše v očistci.
Při mši svaté: cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste to učinili...
Po mši svaté jdu do albergue. Pepe je překvapený, že jdu zvenčí. Za chvíli chtěl zmizet. Tak už může. :-)
Jdu si uvařit večeři. Ty těstoviny nějak nabyly... Budou ještě na snídani. Ještě ulovím wifi a kolem 23:00 hod jdu spát. Utahaný jak kotě.
Ráno v 7 má být snídaně a v 8 tradá pryč. To už je 3. den za sebou, co poutníky ženou na cestu brzičko. 
Pod okny je živý ruch. Je pátek a mládež řádí.
Z knihy poutníků se dozvídám, že Olaf zužitkoval svou rychlost a místo do Salamanky došel až do Zamory.

Fotografie:
https://www.signaly.cz/fotky/51030

2,30€ café & dolce (Villanueva)
0,60€ pohledy (St Cyprian)
1,20€ pivo
4,80€ potraviny
sladké 1,40€
croissant 1€
čokoláda 0,40€
káva 1,20€
džus 0,80€

5€ albergue (donativo)