10. 11. 2011 – 32.den

Salamanca – El Cubo de la Tierra del Vino


Ráno 6:15 se vydám do spodní společné části alebrgue. Společně s Jeanem Philippem, který jde provádět ranní hygienu. Té moc nedávám. Ale modlím se z NetB RCH, modlitbu se čtením, horu dopolední... Vařím si kakao. Mezitím vstala Veronika a Jean Philippe mi při balení věnuje svého průvodce, který je podstatně podrobnější. Snídáme zbytky po přechozích poutnících. V 8:00 je třeba opustit albergue. Prší. Povzdech. Vytahuji pláštěnku a soukám ji na batoh. Mezitím se počasí umoudří a my - ještě za tmy, před rozedněním - jdeme ven. Buen Camino od Ernesta a Esperanzy. Jdeme na snídani – kafe a churro. Veronika vyptá heslo k internetu, a já můžu doplnit adresy na pohledy. Na mailu je i negativní informace od I. o jejím manželství. Povzdechnu si, že zprávy nejsou jen dobré. Je za co se modlit, je proč putovat...
Jean P. říká, že je nezbytné, abychom navštívili katedrálu. Otevírají přesně v 9:00. Impozantní prostor. Vidím, že na konci boční lodi je kaple se Sanctissimem. Jdu tam. Na oltáři je pieta a nad mříží je nápis: „Vy, kdo kráčíte kolem pohleďte, zda je bolest, jako bolest má.“ O VOS OMNES QUI TRANSITIS ATTENDITE ET VIDETE SI EST DOLOR SICUT DOLOR MEA. A tak Matce Boží svěřuji čerstvou zprávu od I.
Ještě pohled na kříž a před katedrálou se loučíme. Podání ruky, symbolické španělské líc na líc a já jdu. Sice mě Jean Philippe chce poslat na druhou stranu, ale já se nedám.
Plaza Mayor.
Ještě jednou se s Jean Philippem potkáme ve městě, fotí si „padreho“ a já se směju.
Pak už ulice směřuje k Plaza de Torros. Tam mě dobrý člověk nasměruje správně na Caminu. Před koncem ještě starší člobrda se se mnou dá do řeči. Má za sebou Caminu 21x. Uff, asi je závislák. Ptá se jestli jdu na El Cubo. Pokrčím rameny- možná. Radí mi, abych šel po cestě, ne „po zemi“. Uvidíme, nevím pro co se rozhodnu. Počasí zatím drží. Mám před sebou buď kratičkou etapu necelých 16 km nebo dlouhou 35 km. Rozhodnu se až podle situace v Calzadě de Valdunciel. Neposlouchám rady. Jdu vedle cesty – je to o něco náročnější, ale příjemnější než šlapat po N-630.
Na cestě sleduji stopy. Jedny určitě patří panu profesorovi (Teodoro de Madrid). Za mnou také zůstávají stopy. Fotím si je a jsou námětem k úvaze. Jaké stopy jsem za sebou nechal v životě lidí? Je to důvod k prosbám o milosrdenství Boží, aby se dotklo životů lidí, když jsem to já pokazil.
Pomíjivost, přijde déšť a stopy zmizí. Přejede je auto a stopy zmizí.
Útěcha, že ani moje koniny nejsou nenapravitelné. Kéž déšť milosti smyje zlé...
V Calzadě jsem v 1 hodinu. Tsss. Složím kosti na náměstí, zuji boty a myslím, že mám jasno. Půjdu ještě 20 km. Před ½ druhou vyrážím.
Bláto se lepí na podrážky. V jednu chvíli ho chci odklepnout a výkřik „komunisti“ slyšeli asi až v Salamance. Levá noha doteď byla dobrá, ale klepl jsem tak nešťastně, že se rozbolela. Asi ty šlachy ještě nejsou úplně ready. Dopajdám k místu, kde se cesta dostává pod dálnici. Sundávám botu, rozmotávám obinadlo. Snad to nebude tak žhavé. Nicméně od teď nohu zase cítím dost a dost. Když půjdu, snad to bude dobré.
Čeká mě cca 16 km po N-630. To bude maso.
Nic zajímavého se neděje – vlevo dálnice, přede mnou carretera N-630, vpravo koleje. V jednu chvíli chci poslechnout průvodce a jít po via servicio z kamínků, ale levá noha se brání, tak nejbližší vodní propustí se pokorně vracím na N-630. 10 kroků, jedna modlitba „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ A na slovech této modlitby se nesou myšlenky a prosby za lidi, úvahy o smyslu života a povolání. Vybavuje se mi, jak Kája Herbst před primicí říkal: „Jsi kněz, musíš žehnat.“ To je ono? To je smysl mého povolání? Asi ano. A tak žehnám v duchu lidem, zatímco je cesta nekonečná a bolestná.
Na km 320 přecházm z provincie Salamanca do Zamory.
Tak ještě dva tři km a měl bych být „doma“. Ale při nejbližší možné příležitosti ještě sednout, sundat botu. Jak to bude zítra, Bůh ví. Dnes jsem úplně grogy. Odbočka z N-630 do El Cubo zvěstuje: už jen 1 km. Teď je to na Zdrávasech a prosbách za duše v očistci. Potom prosím za obnovu rodin.
Šipka mě vede k albergue. Mám pocit nekonečna, ale je to asi jen 200 m. Zavřeno. Je to městský albergue. Když přemýšlím, kde je farní albergue, přijede auto z místního ayuntamienta. Hospitalero. Ptám se na farní albergue. Na 4 roky je zavřený – opravují ho. Tak průvodce nemá nejčerstvější zprávy. Ani jeden ani druhý. Ale ač ne zcela, přece je toto vše potřebné poskytující útulek. A má kuchyňku. Mše sv. není, bo byl ve vesnici funus (pohřební vůz jsem potkal).
Jdu nakoupit nějaké potraviny. Vařím polévku a v ní takové malé kuličky – trochu to připomíná kuskus, ale jsou to větší kuličky. S chlebem a pivkem. Jako zákusek Jamón serrano. Luxus.
Pak si jdu natáhnout tělo, které je zcela ochromené. Usnu v bundě na 3 hodiny. Je 22:30. Vysprchovat, pomodlit a spát. Ráno se uvidí. Musím být v 8 připravený opustit albergue. A má pršet, tak uvidíme. Přitápí mi elektrický radiátor, tak se to docela dá. Svlažil místnost na příjemnou spací teplotu.

Fotky dnešní etapy:
https://www.signaly.cz/fotky/51021

5,49€ potraviny – Aldeaseca
isotonic 1€
jamon 1€
müsli tyčinky 1,40€
dolce...

6€ potraviny – El Cubo
pivo 1,60€
ensalada 2,25€
chleba, těstoviny, džus

5€ albergue

Zobrazeno 671×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz