Den 0 – cesta do Malagy

Musím se vrátit o něco zpět.


30. září jsem skončil v Praze na Sekci pro mládež a od 1. října jsem byl ustanoven farářem v Petřvaldu u Karviné. Díky tomu probíhalo vše trošku jinak, než jsem si představoval. Hektické stěhování, přihlášení auta, představení se farnosti, rozloučení se společenstvím Sekce, prvopáteční návštěvy nemocných a starých lidí, pár návštěv, nákupy, … to všechno způsobilo, že jsem se začal opravdu balit až v sobotu večer.
Ráno (pozn. 9.10.2011) jsem šel ještě ve Staříči na mši svatou (mimochodem ve Staříči je teď můj „mezisklad“, než se budu moci nastěhovat na faru do Petřvaldu) a – s velkými díky Jirkovi a jeho manželce Julii – ze Svinova směr Praha. Po příjezdu ještě velmi milé setkání s mou milou sestřičkou Janou, která kvůli mně doharcovala až z Plzně. A pak už osamělý uprostřed davu na letišti. Po check-inu jsem si dal ještě pauzičku a teprve potom jsem šel na odbavení, neboť jsem věděl, že tam je špička (neděle pozdní odpoledne). Jaké bylo mé překvapení, když mě „pan ostraha“ provedl přednostně přes bezpečnostní kontrolu, na níž jsem si zapípal v rámu… Nu, jen tak to nebylo. Poslali jim můj batoh, že prý se v něm nachází bomba. Zcela bezelstně přiznávám, že jsem ji v batohu skutečně měl. Ale kdo mohl tušit, že z malé propanbutanové plechovky se stane důvod, abych měl přednostní bezpečnostní odbavení? Tak teď už to vím, že za žádných okolností bomba nepatří na palubu letadla ani do podpalubí. Jen mě zajímá, na čem budu vařit. „Společnost Smartwings oznamuje, že let 1152 do Malagy nebude odbaven na gate C7, ale na gate D6.“ Přesun téměř přes celou letištní halu. Ještěže je Ruzyň malinká.
„Společnost Smartwings oznamuje, že let na Rhodos se odkládá z důvodů přeplněnosti letového prostoru.“
„Společnost Smartwings s politováním oznamuje, že let do … se odkládá z důvodů přeplněnosti letového provozu. Další informace oznámíme v 19:00 hodin.“

Za takových okolností se odlet v plánovaný čas a za svitu zapadajícího slunce dá pokládat za milý dárek.
V letadle nás čeká milé překvapení v podobě dostatku místa pro nohy a dokonce lehké večeře. A pak už jen start a s dobrým větrem v zádech vzhůru. Buon viaje.

Ať ti tvá cesta běží vstříc,
ať ti vítr v zádech pomáhá,
ať ti zář slunce hřeje líc,
a déšť ať svlaží pole tvá.
Než se znovu setkáme,
ať Bůh tě chrání v dlani své.

Co vlastně čekám od této své cesty?
Odpočinek. Ale nejen. Zcela jistě očekávám „restart“. Ale vím, že to samo nepůjde, stejně jako nikdy nic nešlo samo. Možná mám „romantická očekávání“, způsobená selektovanými vzpomínkami na cestu před jedenácti lety.
Ale čekám, že si do jisté míry opět sáhnu na dno fyzické síly (oč snadnější to letos bude!), že se budu mít čas procházet svými myšlenkami, svým nitrem, že budu mít příležitost zkoumat sám sebe, své motivy, že budu mít možnost v klidu a prostotě přemýšlet o (svém) životě…
Čekám, že se setkám na své pouti s Bohem, s Ježíšem, s Milosrdenstvím, které tolik potřebuji.
Je to cesta pokání, protože je tolik lidí, které jsem zklamal, zranil, jimž jsem zavdal důvod k pohoršení… Je to cesta prosby o odpuštění, smíření, o které jsem mnohdy neuměl ve své pýše poprosit.
Mnozí mě prosili o modlitbu, jako bych já něco mohl… Ale je to snad pravda. Mohu. Modlit se mohu a chci. Za farnosti, za mladé lidi, za ČBK, za KNA, za rodiny, jednotlivce, za své blízké, za lidi mému srdci drahé, budu prosit za uzdravení těl i duší… krok za krokem. V jednoduchosti slov, která jsou mi vzácná: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.

Dramatická noc

Po příletu do Malagy jsme našel autobus do centra. A pak po malém uvažování i našel cestu k moři.
Ach ta romantika! Sedím na pláži poslouchám šumění moře a začíná mi být chladno, tak si obleču větrovku. A začíná mě chytat spánek, vždyť už je po půlnoci, minimálně kolem jedné hodiny.
A tak v polospánku se sesunu dolů, batoh pod hlavou, batůžek a foťák vedle sebe.
Za chvíli (mohlo být kolem druhé hodiny) mě něco probudilo. První věc, kterou jsem pochopil, že nemám ani batůžek ani foťák, druhá věc, že za mnou sedí nějaký borec, tak jsem se po něm vrhnul, chvilku jsem využíval svoji převahu váhové kategorie asi o dvě třídy výš, pak on svoji mrštnost a mládí. „Co s ním? Stejně z něj asi nic nedostanu, jeho kámoši jsou v čudu…“, běží mi hlavou. V tu chvíli se mi vytrhl a utíká, tak jsem se sebral, vzal batoh (horní kapsa je vybraná taky) a šel za ním, ještě jsem jej za chvíli téměř dohnal, pak si ale všiml, že jsem za ním a vzal nohy na ramena – já přece jen s batohem a v botách jak se závažím mu nemohu stačit, zvlášť když to vzal nakonec přes dva ploty. Vracím se na pláž a snažím se procházet odpadkové koše, kde se asi mohli zbavit nepotřebné kořisti. V duchu prosím Pána Boha o zázrak, zda bych nemohl dostat zpět aspoň Bibli a pas… prošel jsem to dvakrát tam a zpět a celkem beznadějně. Pak mě oslovili tři kluci tak kolem sedmnácti až dvaceti, proč tady chodím a probírám odpaďáky… Rukama nohama jim vysvětluji, že mě okradli… pak jeden vytasí svou znalost francouzštiny (je na mé úrovni, tak si rozumíme ), a oni že mi pomohou hledat. Jsem nedůvěřivý, jsou přece jen tři a mě zbyla ještě peněženka s penězi. Ale oni se prostě pustili do prohledávání. Se zapalovači nahlížejí do igelitových pytlů s odpadky.
Za pár minut hlásí úspěch – mají Bibli a knížky o Camino de Santiago – mého průvodce po Vía de la Plata.
Jsem nadšený a děkuji, ale za chvíli další objevuje v jednom koši můj pas. A v nedalekém zákoutí celý batoh rozházený. Děkuji jim jak jen mohu, za odměnu si berou jeden pytlík oříšků…
Do rána přečkám na lavičce nedaleko pláže, Ráno ještě najdu tužku a sešit na poznámky a tím to končí.
Moje dětinština mě stála foťák, telefon(y) a napájecí kabel k NeTB, v kterém mám breviář, misál, atd… Chvíli mě přepadá chuť všeho nechat a odjet domů, ale pak si říkám, že je to vlastně první výchovný vzkaz od Toho, který mě na tuto cestu pozval. Nemohu říci, že bych se s velkorysým srdcem vzdal foťáku, ale kontakty v telefonu mě mrzí taky. Sice se pokouším chvilku ještě smlouvat s Bohem, zda by mi nemohl ještě vrátit i ty další věci, ale pak uznávám, že už udělal dost velký zázrak s pasem a Biblí a pokouším se vnímat „osvobozující stav nevlastnění“. No, časem, zatím to jde jen napůl… ještě budu řešit spoustu praktických věcí kolem ztráty tlf a zdroj.

Zobrazeno 1841×

Komentáře

katerzina

Bomby v batohu :D Moc se těším na pokračování!

hans

Chápu, že bezpečnost musí být, ale zákaz bomby pod vařič...teď jsem kvůli tomu byl skoro 2 týdny v severním Norsku bez teplého jídla.

Jan Škrášek

(@hans: tě mohlo napadnou si nějakou koupit, ne? :P :D)

hans

Nestihl jsem pozjišťovat, jaký tady mají bomby, jestli by mi to sedělo na můj vařič. A vzhledem k tomu, že jsem se na cestu chystal jen pár hodin před odletem, tak toto jsem už nezvládl...

Krasnazena

uf, už se vidím, jak se po té krádeži hroutím:-(

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz