13. 10. 2011 - 4.den

Campillos - El Saucejo

Dnes je po vší romantice

Ranní rituál – modlitba, hygiena, nohy … Sbalit a na cestu.
Ono to vypadá jednoduše, ale hodinu a půl to zabere. Neuvěřitelné.
Jdu se podívat, jestli je otevřený kostel; o ½ 10 se otevírá, ale dostat se do něj přes srdnaté dámy, které tvrdí, že tu pan farář není, nebude a vůbec...
Na chvíli modlitby se nedám odbýt. Zastavím se ještě v hostelu pro razítko do Credencialu a už tlapu městem k výpadovce. Před koncem města ještě koukám do mapy. Nevidím žádné možnosti mezizastávky. Měl bych si vzít víc tekutin, napadá mě. Ale než se rozhodnu, jsem na výpadovce. Km 0. Nemělo by to být víc jak 25 km, utěšuji se, že se to dá zvládnout celkem rychle. Ale slunce je horké a byť pofukuje větřík (občas), usychám viditelně. Naučil jsem se šetřit s vodou – nabrat do úst a nechat postupně splynout do krku tak, aby maximálně svlažila sliznice. A přesto vody ubývá víc a rychleji, než bych potřeboval – dávám si doušek na k, ale někdy už sípu, tak si dám dříve. Na km 15. mám snad halucinace, viděl jsme za zatáčkou dům, který tam nebyl (přání otcem myšlenky).Pak jdu prohledat na první pohled opuštěný ovčín. Nic. Žádná voda. Už jdu nasucho. Vím, že je to zvládnutelné, ale velmi velmi náročné. Na sporadicky projíždějící mávám prázdnou lahví. Asi 5 km před El Saucejo zastaví první auto, ale vodu nemá. Chce mě svézt. Nejde to, poděkuji. Za chvíli se do protisměru řítí starší džíp. Borec dupne na brzdu a zastavuje. Bohu díky. Ať mu opravdu odplatí Bůh za jeho ochotu. To člověku dojde význam evangelia:“Kdo podá číši vody, protože jste mými učedníky, nepřijde o svou odměnu.“ Pak už zuji boty, obuju sandály a pomalu se blížím k El Saucejo. Na začátku puebla shodím batoh a užívám si poslední půllitr vody od dobrodince z džípu. Nějaký kluk (trochu bych tipoval na imigranta) mi nabízí, že mi láhev doplní. Neodmítám. Donese ještě další 2 litry. Poklad, ale těžký. Na otázku, kde je kostel, krčí rameny.

Naštěstí nejde zabloudit. Před kostelíkem je živo: děti, katechetky, pochvilce uvažování se ptám na otevřený kostel a mši. Kostel je otevřen do 5 minut a údajně v 7 má být mše svatá. Jdu se domodlit růženec před kapli s NSO.
Jeden chlapík zdobí kytkami kostel (mají to vesnicky, přeplácané) a asi 5 kluků (!) mu pomáhá. Kostelem proběhne El Cura; já za ním jen o malinko pomaleji do sakristie. Představím se, vyžádá si celebret. Nabídne mi cigaretu, zapálí si, pak rukama nohama debatujeme. Mezitím je nachystána adorace a růženec před NSO.
Oblékne mě do alby, štola … a už jdu s ním. Potom budu moci slavit mši svatou Oznámí to farníkům, kterých se na čtvrteční pobožnost shromáždilo dost... A dost jich zůstává. Latinsko španělsko české slavení mše svaté odpovídá duchu této farnosti. Je živá! Ministrant s neobyčejně dobrým kukučem. Tak nějak mohl vypadat Dominik Savio. Po mši jdu ještě s panem farářem na rozdílení katechezí dětí – mezi mládež. ZAJÍMAVÉ! Kdo byl biřmován, musí si připravit katechezi pro děti. Padre je v tom bude cvičit... Holky pubošky poňoukají jednu z nich, ať se mě anglicky zeptá, proč jsem ve Španělsku a pak kde budu spát. Svou „dokonalou angličtinou“ jim rukama nohama říkám, že putuji a kde budu spát, že záleží na Padrem.
Je to hostel. Pak mě ještě bere na večeři, objedná mi bocadillo a hamburger a tři pivka.

Jak přijdu na pokoj, jsem úplně hotový.
Radili mi, abych šel do OSUNA, že jinam je to špatně. A že je OSUNA hezká, jen je to návrat k dálnici, a to se mi nepozdává. V každém případě komfort ubytování s plným žaludkem je psychickou kompenzací za předchozí kilometry suchou rozpálenou Andaluzií. BTW: už jsem v kraji Sevilla.