Zkusím se před svatostánkem odevzdat Pánu a JDU.
Je 16:58.
Sen, přání, do jisté míry úkol ... se naplňuje.
Jednomu sympatickému Baskovi jsem slíbil, že budu v Zubirí a tak doufám, že to splním.'
Asi po 300 metrech si připravuji poutnickou hůl.
Burguette
Připadám si jako poutník, protože skupinka, která šla přede mnou nastupuje do autobusu a prohlíží si mne: velký batoh, hůl, ...
V Burguette minu poštu.
Cesta jde pastvinami, no krása. trochu nahoru, dolů.
V Espinal kupuji flašku vody a známky na pohledy.
První velké stoupání - zjišťuji, jak jsem vyřízený. Trochu dolů po betonovém chodníčku.
Spousta ostružin - jméno etapy bude asi "ostružinová".
Viscaret a Linzoán - někde tam je nový kostel, pěkný...
Už se stmívá. Výstup na Alto de Erro lesem, mi nedělá radost.
Nevidím.
Najednou se cesta mění v bláto.
Už je asi 22:00. Jsem zablácený za ušima. Dosahuji jakéhosi vrcholu.
Skoro jsem si vyvrtl kotník - díky Bohu za mé boty!
Chvílemi si musím svítit baterkou.
Asi 1000 000 x si myslím, že už jsem správně.
Domotaný najednou procházím dřevěnou brankou Zubirí.
Duše pookřála, ale tělo je moc slabé.
Poslední jídlo bylo asi někde za hranicemi ve Španělsku, což už je víc jak 24 hodin.
Asi umřu. Ale pokaždé se mi podaří nasadit příšerně těžký batoh a jdu dál.
Často odpočívám.
Měním jméno etapy na "blátivá".
Ve 23:00 přicházím do Zubirí po krkolomném sestupu z hřebínku. Od bláta nejen celé boty.
Vítají mne udivené pohledy tří ponocujících peregrínos.
Uvařit polévku, chléb paštiku, čaj...
Kašlu na mytí, zítra je taky den.
Dobrou noc.
Vstanu až vstanu. Je 8:00 když jsem se probudil.
Dřív jak v 9:00 nevyjdu a to je pozdě.
Breviář, snídaně, sbalit.
Loučím se s těžkou lahví sádla! Již nikdy sklo na cesty.
Na snídani je čaj, zbytek paštiky, chléb, sádlo a sůl!!!
V 9:30 jdu - bezkonkurenčně poslední.
Spousta krásy kolem mě.
Nejdřív růženeček, pak nějakou modlitbu poutníka, prozpěvovat si Nada te turbe.
V každé vesnici i v náznaku vesnice - kostel(i s malým příručním hřbitůvkem), vše zavřeno!
Když přicházím do Pamplony, jsem už solidně hotový.
Strašně dlouho se jde městem. Po značce jsem se vyšplhal až k útulku, který je úplně nahoře v "Ciudadelle" - je 14:40. Chci jen razítko do Credencialu, ačkoli nabídka noclehu je lákavá.
Nemohu, musím dál.
V 15:00 se před kostelem zdvihám a vyrážím na cestu.
Pamplona je velká a krásná, pro mne hlavně velká.
Cizur Menor - jdu fotit kostel sv. Miguela, ale hlavně abych si odpočal.
Furt do kopce, nemám vodu.
Už vím, jak se bude jmenovat tato etapa: VYPRAHLÁ
V Zariquiegui jsem úplně hoťový. Z kostela vychází pohřební průvod, je to příznačné. Klidně bych mohl být v té rakvi.
Naštěstí je u kostela "obecní vodovod". Uhasím žízeň a hodnotím své šance... jdu dál, zas do kopce.
Fotím krajinu, s Pamplonou, někde v dáli v kopcích Roncesvalles.
Studánka odmítnutí je vyschlá, tak si ji alespoň vyfotím. Hodí se do této etapy.
Oblékám větrovku - fouká, fouká!
Ty vrtule po celém hřebeni tu nestavěli pro nic za nic.
Nahoře jsem relativně včas. 19:15.
To stihnu, zvlášť když na ceduli zjistím, že cesta je jen z kopce.
Bohužel, a to tak že DOST z kopce.
V každé vesnici zastávka.
V poslední před Puente la Reina je super náměstíčko, ale je 21:30 a já mám myšlenky jen na cíl.
Ještě slavný růženec - ale jsem u 3.desátku, najednou jsem "doma".
V prvním "alberque" po mně chtějí 1200 Pst. Jdu dál.
A jsem skutečně doma - vyzout boty, osprchovat se, najíst, pomodlit a spát.
Samozřejmě jsem přišel,příliš pozdě na to, abych se řádně ubytoval. Našel jsem jednu postel volnou. Ještě mě zarazilo, že prý tu kdosi v 6:00 ráno bude zvonit, abychom vstali. Nu dobrá, využiji toho a vstanu také brzy. Uvařil jsem něco dobrého: rybičky s cibulí. spoustu věcí jsem pokapal olejem. A tak dále běžel večer, a to "spát" bylo před (po) půlnoci - prostě pozdě.
Ráno vstávám doopravdy v 6:00 a ne sám. Stihnu uvařit, pomodlit se a ona pořád tma!
Těsně před 8:00 hodinou se rozednívá.
"Můj" Bask, kterého jsem potkal v Roncesvalles, už dávno vyrazil a s ním mnoho dalších.
Hlavně skupinka německé mládeže, kterou jsem potkal cestujíc ještě z Pamplony nahoru.
A taky tam byl člověk, který se stal mým andělem - Claudio. Ital žijící u Barcelony, prodávající "cosi", který uměl francouzsky.
A taky pár na kolech - manželé? - kterým v duchu závidím, protože mne tak lehce předjedou.
Čekám na rozbřesk, abych vyfotil ten královnin most a štradá.
Takhle to vypadá lehce. Ale já ráno myslel, že nevstanu.
Navíc jsem měl večer opět zvýšenou teplotu, ale spalo se mi lépe, i když krátce.
Stoupání na Maňeru - těsně před ním míjím pár na kole, protože Ona se vzbouřila: tudy nepojedu.
A On rezignoval a vyrazili zpět, aby jeli po asfaltu.
Zdrcující, ale ouha: před Cirauqui mi Pán dává dárek - jablíčka, skoro planá, ale zralá a sladká... že by název etapy. "jablečná, aneb splněné přání"?
Lorca: už jsem ani nevěřil, že existuje. Před ní mě zachránil anděl. Chtěje to vzdát, doběhl mě Claudio a v rozhovoru s ním - o mém batohu, o dvaceti km na den atd. jsme v Lorce. On jde na pivo a sváču, odmítám pozvání a sunu se dál.
Ve Villatuerte kromě krásného mostu, který fotím i se skupinkou Němců - "poutníků jako" - se usadím u kostela, kde už jeden peregrino odpočívá. Říká: "kostel je zavřený".
A tu se objeví asi 70-letý člobrdík, sáhne za levou kropenku, vytáhne klíče a zve nás dál. Po chvilce modlitby vidím, že nás dohnal "pár na kole", s nímž se asi definitivně rozloučím v Estelle.
Mám navzdory andělovi daleké cíle: Los Arcos, což je z Estelly ještě téměř dvacet km.
Estella je krásná jako zaslíbená země - fotím.
V Alberque si vyprosím razítko, odmítnu namočení nohou do studené vody (což už víckrát neudělám), a nové pozvání Claudia na jídlo (to už taky neudělám) a jdu dál.
Zaslíbená země se mění v táhlý kopec městem, fuj, fuj.
A najednou stojím na rozcestí: doleva Irache, doprava Azqueta.
Jsem na vážkách: Azqueta je přímo, ale klášter, kde prý teče víno z kašny, vítězí.
Takže dolů a nahoru.
Fakt, nevěřím očím a po ochutnání: lehčí, stolní suché červené z levého kohoutku a voda zprava a naberu si do flaštičky, půl vína a půl vody - lépe to zahání žízeň.
Ale sil ubývá. Před Azquetou odpočívám v lesíku.
Předeženou mě dva starší peregrinos, s nimiž pomalu závodím. Vyhrávají.
Jdou "jen do Villamayor", kdežto já ještě o 10 km dál.
Villamyor je na kopci, tam se modlím VCH.
A pak ne...ko...neč...né kroky, vzdám to; ne - dojdu, dá-li Bůh. (stoh slámy)
Myslím na Claudia a jeho slova o pýše, kterou musí poutník odložit.
Dvakrát bloudím, ale jen maličko.
Nakonec po třetím růženci - slavném a v latině - se vyhoupnou světla Los Arcos.
Šlapu a občas pozdravím "Buenos tardes."
"peregrinos tarde," "si tarde, tarde..."
Opozdil jste se ... jo, jo, opozdil.
Ke kostelu přicházím na konci mše svaté (asi 20:30) alespoň se pomodlím, krátce a intenzivně.
"Odkud jste? "Poutník ... modlím se za vás, modlete se za mne.
A pak už útulek.
Vypláznu 500 Pst, ale protože přicházím pozdě a vše je plné, dostávám pokojík v něm - 4 postele- jedna je má!
Večeře polévka a čaj, slavnostní zápis do jakési knížky pana přítele Caminy.
Ošetřit nohy, batoh, sprcha, vyprat ponožky... spousta činnosti a jde to tak pomalu
Je 23:15 - kompletář a spát.
Roztřese mě zimnice, asi je to normální ...
Usínám a budím se skoro až ráno.
Název etapy s konečnou platností: "vinná".
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.