Pro všechny spravedlivé i nespravedlivé

ať už černé nebo bílé, růžové či modré, strakaté nebo šedivé, s kolárkem i bez korálků:

Volně podle kázání patera T.W.:

Jednou jsem byl u zpovědi a po vyznání mi zpovědník řekl: „W., víš co? Ty jsi prase.“
Ohradil jsem se: „No to ne! Jsem přece Boží dítě. Milovaný Bohem i navzdory svému hříchu.“
Zpovědník povídá: „Tak ty jsi Boží dítě, jo?! Copak by milované dítě udělalo svým rodičům toto, a toto a toto…??? Chováš se jak čuně.“
Nezlobil jsem se na něj za to, že mi to řekl. Vím, kam mířil.
A já se po té zpovědi cítil opravdu obnovený.
Připomíná mi to příběh z evangelia, jak na cestě pohanskou oblastí do Dekapolis, do Desetiměstí, bydlel jeden posedlý. Přebýval dokonce v hrobce. Jakmile tamtudy někdo šel, vyskočil na něj a dělal: „HHEHHE EHE“. No lidé se báli tamtudy chodit. Jednou tam šel Ježíš. Ten člověk zase vylezl z té své hrobky a spustil to svoje: „HHEHHE EHE“, a myslel, že Ježíš uteče jako ostatní. Dokonce když ho vidí přicházet, volá: „Netrap mě, Synu Nejvyššího Boha!“ Představte si, zná ho jménem a ví, kdo je!
Ale Ježíš mu povídá: „Jak se jmenuješ?“ A z toho člověka najednou vypadlo: „Mé jméno je Legie“. Představte si, v jednom člověku tisíc ďáblů!!! A on to vydržel, žil s tím a možná se mu to i líbilo.  Ježíš ale  povídá rozhodně: „ Jděte pryč.“

A pak se stalo něco zvláštního, něco čemu nerozumím, na co jsem ještě nepřišel, proč mu Ježíš vyhověl. Ale ano. Poslal je do těch prasat. Copak udělali ti vepři? Rozběhli se ze svahu a utopili se.
Ta nerozumná zvířata nemohla snést přítomnost ďábla v sobě a skončila svůj život! A ten člověk jich měl v sobě všech tisíc! Jak silná je naše vůle, kolik toho dokážeme vydržet! Ale je to možná proto, že se necháme ovládnout. Stačilo by jen málo, přijít s pokorou k Ježíši a říct: „Pane, smiluj se! Pane, pomoz!“ My však toto neuděláme. My přicházíme ke zpovědi a říkáme: „My víme, že jsi milosrdný, plný slitování, odpouštíš, miluješ nás, my tě přece známe, my víme, kdo jsi!“

Milovaní, zlý duch je koumák! On dobře ví, kdo je Ježíš, jakou má moc. Ale nepokoří se. Neskloní se před ním. A my?

To evangelium pokračuje.
Ježíš přišel až k Desetiměstí, ale lidi ho dál nepustili. Stáli před branami a prosili ho, aby k nim nechodil. O co jim šlo? O jejich prasata, o peníze, o zabijačky… Báli se, že by z nich vyhnal zlé duchy do jejich vepřů, o které by přišli. Báli se, že by byli zdraví, ale byli by z nich chudáci. Tak raději řekli: „S tebou nechceme mít nic společného.“ To radši budeme žít se svými posedlostmi, i když to je někdy kruté, ale hlavně, že máme svoje prasátka. To nevadí, že to smrdí. Ale budeme se mít dobře. Jsme bohatí, zabezpečení.
S tím nic Ježíš nenadělá. Když ho nepustíme dál, protože i nám jde o to, mít se dobře. Neopustíme svůj život se zlým.  A ještě se budeme tvářit zbožně a svatě. Ale v našem srdci bude sviňský svinčík.

Mám svoje stresy, když mám jít ke zpovědi. Pomáhá mi jedno místo z Písma. Vždycky si uvědomím, že když jde o nápravu jednoho darebáka, tak andělé v nebi mají diskotéku. Nemají tu příležitost  tak často, tak si říkám: „Dopřeju jim aspoň jednou za čas zábavu, akci…“
A koneckonců taky nepřijdu zkrátka. Otec, když mi odpustí, udělá show i pro mě, dostanu nové šaty. Jen musím opustit ty svoje prasečiny.

Tak přicházím, a říkám: „Otče,odpusť. Vydržím aspoň měsíc, možná, že hned zítra budu potřebovat Tvoje odpuštění zas. Ale upřímně říkám: smiluj se nade mnou.“