Únor 2008

Rozptýlení v modlitbě

 Když prodléváš na modlitbě, stává se ti, že se vynořují věci, jimiž ses zabýval v minulosti nebo které jsou pro tebe důležité v současnosti. Také se může stát, že musíš myslet na osoby, kterým jsi kdysi ublížil.       
(Evagrius, Modlitba 45)        
Modlitba nás konfrontuje s vlastní pravdou, během ní se vynořuje všechno, co se nás vnitřně dotýká. Vyplouvají minulé konflikty, poranění a rány našeho dětství. Naléhavým se stává ale také všechno, co nás právě zaměstnává, finanční obavy, starost o budoucnost dětí, vnitřní nespokojenost či různé další obavy a neklid. Mohou se vynořovat i lidé, kterým jsme sami kdysi ublížili. Modlitba tak odhaluje naše provinění. Neměli bychom ale pak kroužit kolem svých vin, starostí a problémů, nýbrž nabídnout je Bohu. K němu máme zaměřit svůj vnitřní pohled. Od něho můžeme očekávat klid pro naše srdce uprostřed životních problémů a pocitů vin, které by jinak hrozily, že nás rozsápou.  
Modlitba není útěkem před realitou, nic si v ní nemohu namlouvat. V modlitbě se pravda mého života stane zřejmou a to není vždycky příjemné. Přitom vypluje na povrch všechno, co jsem kdy zpackal, komu jsem ublížil a kdy jsem se vůči komu choval nespravedlivě. Ozývat se budou i zklamání. Není proto náhoda, že se řada lidí tichu modlitby vyhýbá. Aby nemuseli slyšet pravdu svého srdce, raději utíkají do přehnané aktivity. Jedna z forem úniku spočívá v mnohomluvnosti modlitby anebo v jejím množství. Bohu se přitom nedává možnost, aby nás dovedl k pravdě. Modlitba, v níž se pravda stane zřejmou, je modlitba ticha. Během ní padají všechny masky a to, co skrývají, předkládáme Bohu, aby to proměnil a uzdravil.

Ne 3.2. – 4. neděle v mezidobí    

   1Kor 1,26-31 Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává – Boží povolání je dané každému bez rozdílu. Povolal nás k životu v lásce, je to dar bez podmínek. Nabízí však také osobní cestu vynikající nad jiné: specifické povolání (manželství, zasvěcený život, kněžství). Ne za odměnu naši aktuální dokonalosti, vyjádřené v množství modlitby a svatosti života, schopnostech apod. Je to rovněž dar bezpodmínečné lásky, kterým jsme zavázáni sloužit bližním…

   Mt 5,1-12a Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích – Není projevem obchodování s Bohem očekávat věčnou odměnu za dobro, které vykonáme? Doufám, že ne! Je to odpověď z lásky – dar sebe sama.

Po 4.2. 1Kor 1,27 co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné – „To nemůžeš zvládnout“, řekne člověk (příliš) rozumný (homo sapiens sapiens J). „Já ne“, odpoví křesťan, „ale Boží milost, která je se mnou, ano!“  čti 1Kor 15,10! Bůh je mocen učinit, co zaslíbil (Řím 4,21)

Út 5.2. 1Kor 1,30 (Ježíš Kristus) se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením – Jakou roli má opravdu Ježíš v mém životě? V tichu se dnes ptám: Hledám moudrost Ducha, kterou Ježíš slíbil? Spoléhám na milosrdnou spravedlnost, kterou mi Ježíš zasloužil? Posvěcuji své skutky odevzdáním v modlitbě? Vím, že mé hříchy může očistit jen Krev nevinného Beránka? Nebo proti tomu stojí mé pyšné: Já, jenom já, stačím si sám…

Začátek doby postní

St 6.2. Popeleční středa

2Kor 5,20-6,2 teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“!  – V plynoucím čase (chronos) se objevuje čas milosti (kairos). Nezměřím ho hodinami, nepředpoví ho lidská moudrost… Přesto jej Bůh váže na konkrétní projev života církve! Využiji tohoto času milosti, který je mi nabídnut k obrácení? Zaměřím se na „věčné“, nebo mne pohltí „časné“?

  Mt 6,1-6.16-18 Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi – Potřebujeme uznání. Každý člověk potřebuje vnímat, že to, co vykonal, má nějakou cenu. Nech ocenit Boha své skutky. Ptej se svého svědomí, jestli to, co děláš, je oduševnělé (má Ducha lásky), nebo je bezduché (motivované láskou zaměřenou na sebe, touhou po uspokojení).

Čt 7.2. Lk 9,22-25 Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí? – „Mít“ je lákavé. Touha „mít víc“ je zdánlivě normální. Za jakou cenu získávám světské „jistoty“? Neztrácím se sám ve svých snahách? Nezískávám pro sebe za cenu ztráty cti, za cenu hříchu? Pane, dej světlo mému rozumu a sílu mé vůli…

Pá 8.2. Mt 9,14-15 tvoji učedníci se nepostí? – Často zanedbáváme půst ne proto, že bychom se radovali z přítomnosti svého „Ženicha“, nýbrž pro své pohodlí a „právo užít si“. Až bude můj život s Ježíšem tak hluboký, abych si ho cenil nad každou radost světa, už nebudu potřebovat osvobozovat své srdce postem… Nyní však mne, Pane, posiluj skrze odříkání!

So 9.2. Lk 5,27-32 spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“ – Kam mne zavedeš, Pane? Od dětství je ve mně nedůvěra... Myslíš to se mnou dobře? Uvěřím ti, až tě lépe poznám, nebo ti dám svou důvěru okamžitě? Dnes obnovím svou důvěru, že mne ty, tak často Neznámý, máš rád a nabízíš mi cestu života.

 Ne 10.2. – 1. neděle postní

   Řím 5,12-19 vešel do světa hřích a skrze hřích smrt – Lidé často obviňují Boha z bolesti a neštěstí, která se na světě dějí. Jak se k tomu stavím já? Chápu, že i každý můj hřích je zdrojem zla ve světě a nese s sebou smrt? Kam se uchýlit? – Bože, ty jsi má spása. Ježíši, ty jsi můj Spasitel. Duchu svatý, tobě nabízím své síly, abych s Tvou pomocí dokázal přemáhat zlo.

Mt 4,1-11 je psáno:„Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ –  Je z mého života poznat, čeho si vážím, co má v mém životě opravdu cenu? Zeptej se svých přátel (kamarádů, kamarádek) nebo svých blízkých v rodině, jestli vědí, co je pro tebe v životě na prvním místě. Neodpoví-li ti: „Bůh“, pak máš nad čím přemýšlet…

Po 11.2. Panna Maria Lurdská
Řím 5,12  všichni zhřešili –  Je-li v životě každého člověka přítomen hřích, pak každý člověk (i já a ty!) potřebuje uzdravení. Maria, Matko milosrdenství, přimlouvej se za nás! Maria, Útočiště hříšníků, přimlouvej se za nás! Maria, Uzdravení nemocných, přimlouvej se za nás!

Út 12.2. Řím 5,13 hřích se nezapočítává, pokud není zákon – Tato skutečnost (nevědomost hříchu nečiní) je velikou nadějí pro nás, hříšníky, že nám Bůh nebude připomínat naše hříchy učiněné z lidské omezenosti. Ale přesto i hřích nespojený s osobní vinou, působí ve světě velké zlo a odvrací svět i nás samotné od Boha. Proto se chci vyvarovat všech hříchů…

St 13.2. Řím 5,15 s milostí tomu však není tak jako s proviněním – Zatímco hříchy nás zasahují jako jedovaté šípy a každá rána způsobená hříchem bolí, láska Boží je jako chladivý olej tišící tuto bolest. Nedá se spočítat, nedá se omezit. Zlo je vždycky jen omezené, zatímco milost Boží je nekonečná! Nikdy nepřestanu důvěřovat, že ty jediný jsi skutečně Pán, Ježíši.

Čt 14.2. Řím 5,15 oč spíše zahrnula mnohé Boží milost –  Všechny (celé množství lidí) zahrnula Boží milost spásy. Pro každého člověka Ježíš zemřel. Vyznáváme všeobecnost spásy, totiž že spása není jen pro kře sťanskou elitu. Kdo však více přijal, od toho se bude více očekávat (srv.Lk 12,48). Kéž si nenechám to nesmírně cenné poznání Pána Ježíše Krista jen pro sebe!

Pá 15.2. Řím 5,18 jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život – Jak je to možné? To pro osobu toho, kdo ten čin vykonal. Vždyť Ježíš je Boží Syn, Bůh sám se vydal za nás, abychom byli zachráněni. Tušíš, jak velká je cena tvého života?

So 16.2. Řím 5,19 poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými – Spravedlnost bude ho předcházet a spása půjde mu v patách (Ž 85,14) Protože Ježíš jde jako Syn v poslušnosti vůči Otci (Gn 22) na horu, kde se obětuje pro nás, spravedlnost zvítězí skrze oběť lásky.  Uvažuj nad příběhem Abrahama a Izáka, přemýšlej nad příběhem svého života…

 

Ne 17.2. – 2. neděle postní

    2Tim 1,8b-10 Bůh ti dej sílu – Často se cítím slabý vůči všemu, co je třeba udělat.  Nemůžeme pomoci všem lidem, můžeme však pomoci alespoň někomu. Využívám své dary, abych sloužil potřebným?

    Mt 17,1-9 Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" – Vím, že se nemůžeme dotknout Boha, ale můžeme jej nechat, aby se On dotkl nás. Z jeho svatosti na mě padá bázeň a strach; z jeho blízkosti však mohu vnímat lásku, která mne zbaví strachu ze života!

Po 18.2. 2Tim 1,8b sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia – Hlásat evangelium neznamená být líbivým, uznávaným a slavným. Spíše je třeba si uvědomit, že Ježíšovo slovo usvědčuje mne osobně i ostatní lidi z hříchu, a proto je odmítané, pronásledované, proto je jeho zvěstování tak obtížné…

Út 19.2. 2Tim 1,9 On nás spasil a povolal svým svatým povoláním – Životní všeobecné povolání a specifické osobní povolání se propojuje ve vztahu víry. Blahoslavený, kdo uvěří, že se stane, co je nám zvěstováno od Pána! To je povolání k důvěrné a důvěryplné víře…

St 20.2. 2Tim 1,9 ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti – Jako bychom chtěli někdy Boha přesvědčit, že právě nás má vyslyšet, když se tolik snažíme! A ti, kteří se nesnaží  nebo dokonce odmítají nabízenou pomoc, mohou být spaseni? Chvála Bohu, ano! To je velká útěcha pro ty, kdo se modlí za obrácení svých blízkých a nevidí ovoce svých modliteb.

Čt 21.2. 2Tim 1,9 z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy – Již od počátku dějin Bůh rozhodl, že skrze Syna dojdeme spásy. V trpělivém očekávání, které často znamenalo očišťování a hlubší poznání, se naplnil čas… Někdy nevidíš odpověď na své modlitby. Čekej. Milost ti již byla dána, ale čas se ještě nenaplnil!

Pá 22.2. 2Tim 1,10 nyní (to) zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista – Vtělením Božího Syna se všechno změnilo. Stvoření se otevřela možnost účasti na věčném životě způsobem, jaký není možné rozumem vysvětlit: Člověk s duší i s tělem je povolán k věčnému životu. Věříš ve věčný život? Jak si jej představuješ? Snažíš se porozumět tomuto vyznání?

So 23.2. 2Tim 1,10 On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu – Když mi umírá někdo z blízkých lidí, vnímám jak neoddiskutovatelná je vláda smrti. Není na světě jiná moc, která by nevládla tak tvrdě a nemilosrdně? Je zde jen tento temný následek zla hříchu? Díky Bohu, skutečnost Vzkříšení, ve kterou z celého srdce věřím, promění i ty nejtěžší životní zkoušky a naplní je světlem naděje. Vzkříšený Ježíši, smiluj se nade mnou a nad celým světem.

 Ne 24.2. – 3. neděle postní

   Řím 5,1-2.5-8 jsme tedy ospravedlněni z víry – Pouze velká naděje - jistota, že i přes všechna selhání je můj osobní život a dějiny ve svém celku chráněn nezničitelnou mocí Lásky, a díky ní v ní mají smysl a význam - pouze takováto naděje může nepřetržitě dodávat odvahu jednat a pokračovat. (Benedikt XVI., Spe salvi). Dej mi, dobrý Bože, pevnou víru  a posilni to, co je slabé.

  Jan 4,5-42 voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného – Dál půjdeme temnotou noci hledat pramen živé vody. Jen naše žízeň nás vede.  (sv. Jan od Kříže) Žízním po Bohu, po živém Bohu. (Ž 42,3) Láska, jejímž zdrojem je Bůh, se podobá prameni, který vyvěrá z hlubin: jeho proud nepřestává plynout. (Sv. Izák Syrský) 
Přijď, Duchu svatý, Vodo života, Prameni naděje, Lásko Otce a Syna!

Po 25.2. Řím 5,1 žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista – Křesťané mají před sebou budoucnost: neznáme sice podrobně, co nás čeká, ale víme, že náš život neústí do prázdna. Jak velká je tato skutečnost, která mě odlišuje od lidí, kteří Ježíše neznají.
Díky, můj nebeský Otče, za pokoj a jistotu, kterou mi nabízíš v každém okamžiku života.

Út 26.2. Řím 5,2 skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti – Jestliže člověk uvěří, mění to zcela jeho pohled na život: mění se jeho žebříček hodnot, styl života, dělá věci, které by nikdo nečekal, a naopak nedělá automaticky to, čím lidé světa sytí své potřeby…

St 27.2. Řím 5,2 chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží – Přítomnost, ač namáhavá, může být žita a přijata, pokud vede k cíli a pokud si tímto cílem můžeme být jisti, pokud je tento cíl tak velký, že opodstatňuje námahu cesty.
(Benedikt XVI., Spe salvi)

Čt 28.2. Řím 5,5 naděje neklame – Všechno na světě, nač se spoléhám, je nejisté. Ale přesto je v mém srdci prostor světla, důvod, který mi dovolí pozvednout oči, sepnout ruce a udělat další krok. Chci se spoléhat na jediné: vím, komu jsme uvěřil. Věřím v Boha, doufám v Něj. On mne miluje a nedopustí, abych minul cíl svého života.

Pá 29.2. Řím 5,5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán – Mnozí vyhledávají zkušenost s Duchem svatým a domnívají se, že spočívá v prožitku něčeho zvláštního, ve zvláštních příjemných pocitech. Může být, dá-li Bůh; podstatou působení Ducha v našem srdci však není vyvolávat příjemné pocity, nýbrž vzbudit a živit lásku k Bohu a k člověku. ´     
(Katka Lachmanová, O milosrdenství)